Článek
Dokud jsem jezdila ojetinou, byla jsem „ta normální“. Zapadala jsem. Nikomu nevadilo, když jsem parkovala u domu, když jsem si pustila rádio v garáži, když jsem si po návratu z práce nechala otevřený kufr při vykládání nákupu. Ale od chvíle, kdy jsem si přivezla nové auto, sousedé ztrácejí nervy.
Zazvonil na mě pán z vedlejšího vchodu, že mu auto „odráží slunce do obýváku“. Jiný mi nechal za stěračem vzkaz, že „tohle není showroom“. A sousedka odnaproti? Ta už mě nezdraví. Jen se dívala, jak nastupuju do svého auta, jako bych byla zlodějka, která ukradla rodinné dědictví.
Lidi nezvládají, když se máte líp
Nepůjčila jsem si na něj. Nepomáhali mi rodiče. Prostě jsem si ho koupila. Protože jsem chtěla. A mohla. Ale to je pro některé zjevně neodpustitelné. Někdo má pocit, že když si něco dovolíte pořídit, tak jste „namyšlená“, „nevychovaná“ nebo „mimo realitu“. Přitom jediné, co se změnilo, je moje auto. Všechno ostatní – včetně mě – zůstalo stejné.
Jenže lidi nezvládají, když si někdo dovolí víc, než si dovolují oni. Místo inspirace cítí ohrožení. Místo radosti závidí. Místo respektu projevují pasivní agresi. A pak hledají způsoby, jak vám to co nejvíce znepříjemnit.
Naschvály, co bolí víc než škrábanec
Od chvíle, co mám nové auto, mi někdo pravidelně vyhazuje popelnici do ulice tak, že zablokuje vjezd. Po několika dnech jsem našla škrábanec na dveřích – ačkoli jsem auto parkovala na stejném místě jako vždy. Najednou se v našem domě rozesílají anonymní letáky o „neukázněném parkování“. A stačí se usmát a slyším: „To máte z toho leasingu radost, co?“
Moje peníze. Moje auto. Můj život.
Ne, nebudu parkovat dál. Ne, nebudu si kupovat levnější auto, abych se někomu zalíbila. A ne, nebudu se omlouvat za to, že si plním své sny. Nikomu jsem tím neublížila. Jen jsem ukázala, že jde žít jinak než v závisti, pasivitě a neustálém „hlavně, ať si o mně nikdo nic nemyslí“ a fňukání, že na něco nemáte. Já si na své auto vydělala poctivou prací a to může udělat každý.
