Článek
Už samotná bouračka stačí na to, abyste měli den v háji. Ale to, co následovalo, byl teprve bizár. Vyjdu před dům, zírám na svůj promáčklý blatník, a soused v klidu s cigárem:
„Jo, to jsem asi štrejchnul. Ale promiň, tady je to prostě těsný.“
Těsný? To jako vážně? Místo aby přiznal chybu, začal se kroutit jak žížala a hlavně hledat důvody, proč je to vlastně moje chyba.
Prý „mám s tím počítat“
Ten člověk mi vážně řekl, že parkuju moc blízko jeho výjezdu. Na veřejné ulici. Na značeném parkovacím místě. Podle jeho logiky: když bydlíš vedle hlupáka, měl bys s tím počítat a přizpůsobit se. Nejlépe zmizet, aby měl klid.
Zajímalo by mě, kde tohle končí. Když mě někdo srazí na přechodu, bude to moje vina, protože jsem si mohla vzít reflexní vestu? Když ti někdo rozbije okno, můžeš si za to, protože bydlíš v přízemí?
To, že jsi bezohledný, neznamená, že máš pravdu
Ať to stočím jakkoliv, pořád se nemůžu smířit s tím, že lidi nejsou schopní přiznat chybu. Ten soused mi místo omluvy nabízel výklad vlastního světa, ve kterém já jako poškozená provokuju už jen tím, že existuju.
„Máš to drahý auto, to se nebojíš, že ti někdo něco udělá?“
No… ano. A právě jsi to byl ty, kdo mi to „něco“ udělal.
Poškozený? Tak si za to můžeš
Tohle je epidemie. Společnost, kde když se ti něco stane, první otázka zní: A co jsi udělal špatně ty?
- Urazil tě kolega? Tak proč si to bereš?
- Okradli tě? Tak proč jsi nebyl opatrnější?
- Nacouval ti někdo do auta? Tak proč parkuješ na ulici?
Místo viny hledáme vinu v tom, komu bylo ublíženo. A viník? Ten si píská.
Odpovědnost je sprostý slovo
Soused odešel bez omluvy. Škoda je na mně. Čas, energie, stres – taky. A co jsem se naučila?
Že v Česku je jednodušší být zmetek než mít pravdu. Protože, když máte pravdu, tak si za ni musíte všechno vyžrat. A ještě vám někdo řekne, že jste hysterická „vždyť to není tak hrozný“.
