Článek
Můj soused bydlí o patro níž, v bytě s květináči, které nikdy nezalévá. Každé ráno postává před barákem a vykládá, jak je všechno drahé, důchody nízké a svět nespravedlivý.
A pak mu na příjezdové cestě zazáří nové auto za šest set tisíc.
Ne starší Fabie. Ne něco do města.
Nové SUV, metalíza, všechno v elektrice.
Fajn. Ať si ho koupí. Ale ať si pak nesedá vedle mě na lavičku a neříká mi, že nemá peníze ani na svoje léky.
Kdo má na zbytečné, nemá na potřebné
Na auto bylo. Na leasing taky. Na navigaci, výbavu a panoramatické okno – samozřejmě. Ale jakmile má dát 400 Kč za léky? Najednou slzy v očích a řeči o tom, jak je to „zlodějina“.
Když mu řeknu, že si mohl koupit menší auto a nemusel dneska řešit, že mu chybí prášky na cholesterol?
Urazí se. Prý mi do toho nic není.
Ale mně do toho je. Protože pak stojí ve frontě v lékárně, a u pultu zdržuje rozvláčnými výklady o tom, jak nemá pomalu ani na jídlo, jak jsou léky drahé a co bylo za jeho mladých ldt,
Důchodce roku s leasingem století
Všechny kolem pomlouvá. Ten má plastová okna na dluh. Tamta si chodí pro balíčky třikrát týdně.
Ale že sám žije v modelu „žiju okázale a pak brečím, když dojde realitu“.
To nevidí.
Když jsem ho naposledy slyšela vykládat, že „ty léky přece mají být zadarmo, když jsme celý život makali“, měla jsem co dělat, abych mu neřekla:
„Celý život jsi makal, a teď tě porazí paragon z lékárny? Hlavně, že do léárny jsi jel jak pán.“
Nejde o peníze. Jde o pokrytectví
Kdyby řekl: „Koupil jsem si auto a holt teď musím šetřit jinde.“ Ok.
Ale ne – on si koupí káru, u které se automaticky sklopí zrcátka, a pak brečí, že nemá na antibiotika.
A když se mu to někdo pokusí naznačit? Prý závist.
Ne, není to závist. Je to alergie na lidskou hloupost a omezenost.
Může se aspoň v autě vybrečet
Sedačky má vyhřívaný.
Volant v kůži.
A zadní kameru, kdyby náhodou přehlídl realitu.
Jenže ono to nepípá, když člověk jede po krku vlastního zdraví.
A já už fakt nemám chuť poslouchat, jak tenhle „chudák“ nemá na prášky, zatímco do lékárny přijíždí v autě dražším než celá moje kuchyň.
Děkuji Janě za příběh.
