Můj zeť mi zakázal pít víno u nás doma, tak jsem si otevřela flašku u sousedů.

Sedím si doma, těším se na skleničku červeného. Celý život makám, pomáhám, vařím, hlídám vnoučata. A čeho se mi dostane? „Maminko, to víno byste pít neměla. Děti se na to dívají. Není to vhodné.“ Tohle mi řekl můj vlastní zeť.

Tedy pardon, člověk, kterému jsem pomohla, když ještě neměl ani pořádnou práci, který u nás roky bydlel skoro zadarmo a ke kterému jsem se chovala líp než k vlastnímu synovi. A tenhle moralista mi tu teď zakazuje skleničku?

Jenže ouha. Dům už není celý jen můj – kus jsem přepsala na dceru, aby měli kde bydlet. A teď se mi tenhle mladý „pán tvorstva“ snaží diktovat pravidla. Že prý doma se pít nebude, že alkohol do výchovy dětí nepatří. Ale že večer zašívá piva u počítače, to už mu přijde normální. A já jsem prý ta špatná, co kazí děti, protože si nalije Merlot ke knížce.

Vyřešila jsem to po svém.

Vzala jsem sklenku, lahev, oblékla se a zaklepala na dveře vedle. Sousedka se jen usmála a zvala mě dál: „Počkej, já mám taky rozdělanou.“ Seděly jsme na terase, smály se, povídaly. A víte, co bylo nejlepší? Sousedka je ze stejné generace. Neřešíme, co se „smí“ nebo co „vypadá blbě“. Víme, že po sedmdesátce má člověk právo si dělat radost.

A tohle se zeťák dozvěděl.

Druhý den bylo dusno. Dcera na mě zírala, že jsem odešla „jen kvůli vínu“. A já jí řekla: „Ne, odešla jsem kvůli tomu, že mě ve vlastním domě někdo ponížil a okřikoval.“ Měla pak nad čím přemýšlet.

Nejsem jejich dítě. Nežiju z jejich peněz. Nevyžaduju žádné extra pohodlí. Ale když mi někdo zakáže být sama sebou, pak končí veškerá laskavost. Tohle není o alkoholu. Tohle je o úctě.

Zeť se už neozývá. Dcera se omluvila. A já? Já jsem si dnes koupila nové víno – bílé, suché. A klidně si ho zase vypiju u sousedky, u kamarádky nebo klidně na zahradě. Protože život není od toho, aby nám ho někdo cizí sešněrovával pravidly. A zeť? Ať se jde napít vody. Vlastní rukou si zavřel dveře k babičce svých dětí.