Článek
To jsou slova, která moje sedmiletá dcera slyšela od babičky. Seděla na židli, nohy jí nedosáhly na zem, ale už teď prý musí vědět, jak se dělá bešamel. Jinak si prý žádný chlap nevezme takovou rozmazlenou princeznu. A víte, co mě na tom štve nejvíc? Že to tahle generace žen myslí vážně. Že místo svobody a podpory servírují našim dcerám staré stereotypy zabalené do „dobrých rad“.
Kuchařka nebo člověk?
Dcera chtěla ven, hrát si, běhat, být dítětem. Ale ne – musela do kuchyně. Ne proto, že by ji to bavilo. Ale protože se to sluší. Protože je to potřeba. Protože tak se to dělá. Já nevím jak vy, ale já dítě nevychovávám proto, aby se jednoho dne zalíbilo nějakému Pepovi, který bude doma čekat na teplou večeři a puštěnou pračku.
Tchyně ve své misi
Tchyně je stará škola. Celý život strávila v zástěře, nikdy nepracovala, zato umí tři sta receptů a přesně ví, jak se pozná „hodná holka“. Podle ní se totiž žena pozná podle čistého bytu a čerstvého koláče. Kariéra? Koníčky? Názory? To je prý „moderní výmysl, který ženské akorát kazí“.
A tak když má moje dcera jít k ní na hlídání, už předem vím, že se bude vařit, utírat prach a poslouchat kecy o tom, že „muži mají rádi doma pořádek“. A já doma pak poslouchám, jak „babička říkala, že neumím ani krájet cibuli správně“.
Generační vymývání mozků
Nezlobte se na mě, ale tohle není roztomilé. Není to tradiční. Je to toxické. Je to výchova založená na poslušnosti, potlačování a předávání starých křivd dál. Tchyně nevede moji dceru k samostatnosti. Vede ji k přizpůsobení. Vtlouká jí do hlavy, že pokud nebude vařit a sloužit, nebude dost dobrá. A to je přesně to, co ženy lámalo po generace.
Já chci, aby byla svobodná
Nechci, aby moje dcera vyrostla s pocitem, že její hodnota závisí na tom, jak nadýchanou umí upéct bábovku. Chci, aby uměla vařit, pokud bude chtít. Ne protože musí. Nechci, aby si myslela, že když nebude vařit, bude špatná žena. Nechci, aby jednou slyšela od partnera „To tě maminka nenaučila vařit?“ a cítila se méněcenná.
Ano, zastavila jsem to
Řekla jsem tchyni jasně, že moje dcera nebude její projekt. Nebude z ní dělat domácí služku, nebude jí vtloukat do hlavy, že má žít pro někoho jiného. A pokud jí to vadí, tak ji prostě hlídat nebude. Tečka.
Být hospodyňka není povinnost. Být kuchařkou už vůbec ne. A pokud někdo v roce 2025 říká sedmileté holčičce, že správná ženská musí umět vařit, tak ať se vzpamatuje.
