Článek
Sedíme tam u stolu jako trestanci. Na tvrdé židli, v prostoru bez útulnosti, bez deky, bez atmosféry. Přijeli jsme na návštěvu, ale připadáme si jak vetřelci, kteří narušili její posvátný řád.
Tchyně nás totiž nepustí nikam jinam než do jídelny. Prý „kvůli pořádku“. Obývák je zamčený. Ložnice? Zapovězená. Terasa? Jen když budeme potichu. A koupelna? No dobře, tam nás zatím ještě pustí, ale mám silné podezření, že i tohle právo bude brzy na příděl.
A teď mi řekněte, jaký smysl má pozvání na návštěvu, když se smíme zdržovat jen ve sterilním koutě s plastovým ubrusem a kytkou z IKEA? Vždyť i ve vězení mají víc svobody.
Všechno je její – včetně vzduchu
Její dům, její pravidla – to chápu. Ale už by taky mohla pochopit, že když se její syn rozhodl žít se mnou, že nejsme její figurky na šachovnici. Přijedeme, pozdravíme, koupíme dort, ale ne – hlavně ať nesaháme na polštářky. Ty jsou totiž „jen na ozdobu“.
Když se náš syn pokusil rozběhnout chodbou, strnula jako při zemětřesení. „Tady se neběhá!“ Tam se vlastně ani nežije. Tady se jen sedí, konverzuje šeptem a hlavně se nezatěžuje koberec.
Když miluješ kontrolu víc než rodinu
A tak si říkám – koho vlastně pozvala? Syna, snachu a vnuka? Nebo figurky, co mají zapadnout do jejího tichého, naleštěného světa, kde se nahlas nesměje a po podlaze se chodí jako po minovém poli?
Začínám chápat, proč se tam můj muž nikdy necítil doma jako doma. Když vyrůstáte v domě, kde je všechno „jen na podívání“, naučíte se radši nebýt. Nepřekážet. Nepřitahovat pozornost. A hlavně – nebýt vidět.
Moje domácnost není muzeum
U nás doma se běhá. U nás se křičí radostí, válí se na gauči, pije se víno a směje se, až pes štěká. Ne, nemáme katalogovou domácnost. Ale máme domov. Skutečný, živý, trochu chaotický, ale náš.
A jestli tchyně není ochotná otevřít svůj dům lidem, které údajně miluje, měla by si přestat hrát na hostitelku. My už k ní totiž nebudeme chodit jen sedět. Nejsme inventář. Jsme rodina a chceme zacházení podle toho.
