Článek
Šla jsem si jen pro pečivo a těstoviny. Normální nákup, nic zvláštního. Až na to, že uprostřed uličky postávali tři „andílci“ ve věku kolem osmi let, kteří řvali, mlátili se bagetou a s evidentní vervou testovali, co všechno se v tom obchodě dá zničit. A za nimi se šourala jejich máma. Mobil v ruce, výraz „já tady nejsem“ a nulová kontrola.
Za chvíli se už děti válely na zemi, strhávaly na sebe pozornost celého obchoďáku a jedna z nich převrátila regál s plechovkami. Ozval se rachot, hysterický smích a žádné „promiňte“. Jen ticho.
Kdo za to může? Všichni!
Jasně, děti jsou děti. Ale tohle nejsou děti, tohle je výsledek výchovné anarchie. A já se ptám: kde se stala chyba? Proč máme pocit, že každý dětský záchvat musí být „respektován“, že všechno je „projev emocí“, že každé „ne“ dítě traumatizuje? Děti dneska nemusí prosit. Stačí zaječet. A rodiče? Ti radši zaplatí, jen aby měli klid.
„Děti jsou osobnosti“ aneb svatá trpělivost všech ostatních
Kolikrát jsem slyšela věty typu: „Děti mají právo se vyjadřovat!“ Jasně. Ale ne na úkor ostatních. A rozhodně ne tím, že mi rozbijí rajče o kotník a pak s pokřikem „jupííí“ zahájí honičku mezi chlazenými kuřaty. To není svoboda. To je selhání.
A víte, co mě dorazilo? Když jsem té matce jen tiše řekla, že by bylo fajn zasáhnout, štěkla na mě, že „ať si hledím svého, že děti si jen hrají“. Ne, paní. Hra nevypadá jako demolice obchodu. Hra nevypadá jako veřejný teror. A hlavně – moje nervy nejsou hřiště.
Kde jsou hranice?
Když někdo říká, že dnešní děti jsou jen „divočejší“, nesouhlasím. Ony nejsou divočejší. Ony jsou nevychované. A ne, za to nemůžou ony – můžou za to rodiče, kteří jim neřeknou, kde končí hra a začíná respekt k ostatním.
Chápu, že být rodičem je těžké. Ale pokud nezvládnu tři děti v obchodě, tak s nimi do obchodu prostě nejdu. Nebo jim dám jasná pravidla. A pokud je nedodrží? Omluvím se, uklidím, odvedu je. Nezůstanu stát jako socha, která se bojí, že ji její dítě nebude mít rádo, když mu řekne „ne“.
Já jsem se styděla. Ale za ně.
Ta ostuda nebyla moje. Ale já se styděla. Za ty děti, za tu matku. A taky za to, že v té chvíli nikdo jiný nezasáhl. Personál jen tiše uklízel, ostatní zákazníci uhýbali, někteří se smáli. A já si uvědomila, že dnes už očividně není ostuda ztratit kontrolu. Ostuda je na to upozornit.
Tak tady to máte: já už mlčet nebudu. Nechci žít ve světě, kde bude normální, že děti rozmlátí půlku obchodu a rodiče si ani nezvednou hlavu. Chci svět, kde rodiče umí říct „dost“. A když ne, tak ať si nakupujou online. A my ostatní si konečně koupíme pečivo bez nutnosti přeskakovat hračky, plíny a tolerovat emocionální výbuchy.
