Článek
Moje dcera si šla do samoobsluhy koupit nanuk. Dala padesát korun, nanuk stál dvacet. Vrátila se jen s nanukem. Ne, nebyla to chyba. Byla to zlodějna. Když jsem se jí zeptala, proč si o peníze neřekla, začala koktat, že se bála, protože paní byla prý zlá a koukala ošklivě.
Tak jsem si to spočítala – tady nejde o třicet korun. Tady někdo vědomě zneužil dítě. Protože bylo malé, protože neumí být asertivní, protože se bojí. A protože se ti nahoře za kasou občas cítí jako nedotknutelní bohové s přístupem k účtům a pravomocí dělat si, co chtějí. Jenže tenhle den si vybrala špatnou holčičku. A hlavně špatné rodiče.
Za dcerou šla máma. A peklo šlo s ní
Přísahám, že jsem v tu chvíli neměla v hlavě nic jiného než jednu jedinou větu: Tohle ti nedaruju. Vstoupila jsem do toho malého krámku s takovou energií, že zákazníci u regálů s paštikami ztuhli. Šla jsem přímo k pokladně, kde se ta „dáma“ šklebila do mobilu.
„Moje dcera vám dala padesát korun a vy jste jí vrátila kolik?“
Zmatený pohled. Ticho.
„Neříkejte, že si nepamatujete. Stála tu sama. Malá. V růžové bundě. A vy jste jí ukradli třicet korun, protože jste si řekla, že děti jsou hloupé a mlčí?“
Zčervenala. Zkusila odpor: „Já myslela, že si o drobné neřekla…“
„NEŘEKLA?! Protože se vás bála, vy nádhero!“ A jo, řekla jsem to. Přede všemi. Protože tady fakt není prostor pro diplomacii.
Show, kterou si budou pamatovat celé sídliště
Následoval výstup, na který se bude vzpomínat. Doslova. Jeden pán si začal potichu tleskat, druhá paní si mě dokonce natáčela na mobil. Prodavačka blekotala cosi o nedorozumění, ale mě nezajímají fráze o nedorozumění. Zajímá mě důstojnost mojí dcery. A moje právo poslat někoho do háje, když lže a okrádá.
Manažerka obchodu přiběhla a začala se omlouvat. Třicet korun jsme dostaly zpět, ale to už bylo vedlejší. Já jsem si odnesla zpět to, co je k nezaplacení – sebeúctu. A moje dcera pochopila, že nemusí být ticho, když se děje něco špatného. Že má hlas. A že má mámu, která si nenechá kálet na hlavu.
Kdo drží pusu, ten souhlasí
Učím svoje dítě, že není ostuda ozvat se. Že není v pořádku být slušný, když někdo krade. Že je naprosto v pořádku udělat scénu, když je to jediné, co na zlého člověka platí. A že ten, kdo si nechá všechno líbit, bude celý život v koutě a bez třicetikorun.
Kdybych zůstala doma a řekla „no jo, holčičko, příště si dávej pozor“, naučila bych ji, že bezpráví je normální. Ale já chci, aby věděla, že pravda je na její straně. A že lidi jako ta prodavačka se nejvíc bojí jedné věci, že jim někdo konečně nastaví zrcadlo a nenechá si jejich chování líbit.
Tak jsem ho nastavila.
