Článek
Volala jsem si s kolegyní. Normálně, tiše, diskrétně. Zatímco jsem vybírala pečivo, řešily jsme pracovní věci – žádné dramatické výlevy, žádné hysterické výkřiky. Jen obyčejný hovor.
A najednou to přišlo. „Tady se netelefonuje! Zdržujete ostatní a rušíte mě!“
Vyštěkla to na mě prodavačka, jak kdybych páchala trestný čin. V tu chvíli jsem měla sto chutí odložit telefon, sebrat rohlíky a jít. Ale ne.
Něco ve mně se zlomilo. A já si řekla – dost.
Co si to vůbec dovolila?
Nezvýšila jsem hlas. Nedělala jsem hluk. Nestála jsem u pokladny. A hlavně – nejsem žádná pětiletá holčička, na kterou se řve kvůli lízátku.
Jsem dospělá žena, platící zákaznice, která si mimochodem šla utratit nemalé peníze za jejich předražené máslo. A ta žena, ta paní za pultem, si ke mně dovolila takové chování, že mi ztuhla krev v žilách.
Jsem snad ve středověku?
Ne, nebylo to žádné „prosím vás, mohla byste…“ Bylo to povýšené, hrubé a ponížené.
Jako kdybych já byla ten problém.
Jako kdybych měla právo být zticha, neviditelná, pokorná.
Jako kdybych si dovolila moc – mluvit, myslet, vybírat si jogurt a zároveň být žena s mobilem.
Sorry, ale tohle si nenechám líbit.
Nechci žít ve společnosti, kde se na mě řve kvůli tomu, že žiju normální život.
Šla jsem rovnou za manažerem. A nelituju
Měla jsem na výběr: spolknout to jako ovce, nebo se ozvat.
Zvedla jsem hlavu, došla na informace a nahlásila ji. Ne hystericky. Ne zle. Ale přesně.
„Vaše zaměstnankyně na mě ječela kvůli telefonování u regálu. Ne kvůli hluku. Jen proto, že mluvím do telefonu.“
Manažer se zarazil. Pak řekl, že si to prověří.
A druhý den – světe, div se – mi ta samá prodavačka řekla: „Omlouvám se, byla jsem nepříjemná. Mrzí mě to.“
Bylo to potřeba
Ne kvůli mně. Ale kvůli všem těm lidem, kteří si nechávají líbit příliš. Kteří polykají urážky, výkřiky, znechucené pohledy.
Nejsme v armádě. Ani v komunismu. Jsme zákazníci. Lidé. Občané. A máme právo se ozvat.
Ne, nejsem rozmazlená. Ne, nejsem hysterická.
Jsem ta, co už se nenechá seřvat od znuděné pokladní, která si díky uniformě myslí, že má nějakou moc.
A jestli to někomu vadí? Tím hůř pro něj.
Protože slušnost není luxus.
A já si pro ni klidně znovu dojdu rovnou za manažerem.
