Článek
Je mu čtrnáct. Má medaili z mistrovství Evropy, trénuje šest dní v týdnu, vstává ve čtyři ráno a jeho jméno znají skauti ze tří zemí. Ale pro paní učitelku je „ten s trojkama“. Protože neumí nazpaměť Erbena.
Závist je malá, ubohá potvora
Sledovala jsem to její pseudo-pedagogické představení potichu, zatnutými zuby. V ruce červenou propisku, hlas jako kladivo a výraz, že snad mluví s kriminálníkem. „Takové vysvědčení? A to si myslíš, že z tebe něco bude?“ řekla mu. Mému synovi. Klukovi, který denně maká víc než ona za celý měsíc.
Nikdy mě nenapadlo, že mě na třídní schůzce rozklepe vztek. Ne kvůli známkám, ale kvůli tomu, co za nimi je. Učitelka vidí čísla. My vidíme hodiny potu, disciplínu, cílevědomost, tréninky v dešti, bolavé svaly a neuvěřitelnou odhodlanost. Vidíme charakter. A ona? Komentuje, že z něho nic nebude, když nebude mít jedničky z přírodopisu.
Škola není bůh. Ani výkladní skříň života
Vím, že to není populární říkat. Ale škola není posvátná instituce. Je to nástroj. A jako každý nástroj, buď slouží, nebo škodí. V našem případě a v případě stovek dalších dětí, které vynikají v něčem mimo lavici – škodí. Tlačí na výkon v nesmyslných kolonkách, trestá jinakost a směje se snům, které se nevejdou do osnov.
Můj syn je sportovec. Má jinou cestu. Ale co je horší, ta učitelka ho nehodnotila jako žáka. Hodnotila ho jako člověka. Vysmála se mu. Pohrdla tím, co dělá. Proč? Protože nepatří mezi ty „hodné kluky“, co bez řečí sedí v první lavici a opisují tabulku chemických prvků.
Tihle učitelé nemají ve školství co dělat
Ne každý kantor je špatný. Ale tenhle typ – ten, co si léčí mindráky na dětech, co potřebuje mít navrch, co zneužívá svou pozici k tomu, aby srazil, místo aby povzbudil – ten by měl jít od válu. Tihle lidé ničí sebedůvěru, dusí talent a vyrábí generace ustrašených dětí, které si nikdy nedovolí vystoupit z řady.
Mému synovi se smála do očí. Ale já jsem tam stála. A v hlavě mi bouchlo.
Já ti to řeknu za něj
Nebudeš ho shazovat. Nebudeš ho kárat za to, že má jiný směr. My jako rodina ho podporujeme. Víme, co v něm je. A víme, že se jednou ta tvoje trojka z fyziky bude vyjímat vedle titulu mistra světa. A že si jednou ráda vzpomenu na tvůj ublížený výraz až ti dojde, že jsi měla vedle sebe výjimečné dítě. Ale tys ho nepoznala a dělala jse mi peklo, protože jsi zatrpklá kantorka.
Nezlob se, paní učitelko. Ne každá jednička je známka geniality. A ne každá trojka je selhání. Někdy je to jen důkaz, že dítě má jiné priority. A možná, že už dávno přerostlo toho, kdo ho hodnotí. Náš syn tedy určitě a počítej s tím, že pokud ho příští rok ještě zkusíš ponižovat, nedozví se o tom jen školní rada, ale i celý okres. Jsem zvědavá, kde pak seženeš nové místo!
