Článek
Stála tam v první řadě, jako by to celé bylo o ní. Jako by celý ten den, celý ten příběh – slzy, cvičení, básničky, rozbité kolena a zapomenuté bačkůrky – patřily jen jí. A když moje dcera vyběhla na pódium, ještě jsem netušila, že mi to tam ta ženská ukradne. Před zraky všech. Bez varování. Bez kapky pokory.
Babička roku. Ve své hlavě.
Moje dcera – moje, zdůrazňuju – měla na sobě modré šaty, které jsem jí vybírala celé dopoledne. Učesala jsem ji, přinesla jsem dort do družiny, domluvila květiny pro učitelky. Tchyně přišla na poslední chvíli, v rudém kabátu, s dramatickým nádechem a mobilem připraveným na selfie. A místo aby si v tichosti sedla a těšila se na vnučku, začala komandovat ostatní rodiče. „Tady mi nedýchejte na záda,“ zasyčela na matku vedle ní. A mně začalo tuhnout čelo.
A pak to přišlo.
Dcera přednesla svou básničku – krásně, čistě, s tím dětským třesem v hlase. A než jsem stačila zatleskat, tchyně vyskočila, zvedla mobil a zařvala: „To je moje holčička! Všichni tleskejte víc!“ Celá tělocvična ztichla. Děti se lekly, učitelka se zarazila, moje dcera se začala červenat a já měla chuť utéct. Nebo někoho profackovat.
Potlesk pro ni. Ne pro dceru.
Tchyně si to užívala. To, co měla být chvilka dcery, se stalo chvilkou pro ni. Smála se, fotila, rozdávala komentáře, kdo měl špatné punčochy a čí dítě je „zaseknuté“. Když mi sousedka pošeptala „to je vaše matka?“, málem jsem se udusila vzteky. „To je tchyně,“ procedila jsem mezi zuby, zatímco jsem na dceru mávala, aby věděla, že jsem tam s ní, že aspoň já jsem soudná, klidná a hrdá.
Pak se urazila. Pro jistotu.
Po akci se se mnou nebavila. Prý jsem „divná“, že jsem se na ni netvářila dost vděčně. Prý se snažila „jen povzbudit atmosféru“. A že kdyby nebyla ona, dítě by nemělo „žádné pořádné vzpomínky“. Jasně. Protože trauma z narušené besídky je přesně to, co v šesti letech dítě potřebuje.
Nikdy nezapomenu. A nikdy neodpustím.
Tchyně překročila hranici. Zas jednou. Tentokrát to nebyly rady ohledně sunaru nebo přednášky o tom, že dítě má mít v pokojíčku krucifix. Tentokrát mi ukradla jeden z těch magických momentů, které se v životě už neopakují. A já to prostě nedokážu přejít.
Protože to nebyla chyba. Byl to koncert jejího ega. Na účet mého malého dítěte. A toho se prostě neodpouští.
