Babička se nám zbláznila. Místo, aby si užívala důchodu, šla znovu do práce.

Když to oznámila, všichni jsme ztuhli. Doslova. Jako by řekla, že si pořídí motorku a odjede do Portugalska s o dvacet let mladším chlapem. „Proč bys to dělala?“ zaznělo okamžitě. Ne jako otázka. Jako výčitka.

V naší rodině se totiž od důchodce očekává jediné: být tichý, skromný, vděčný a hlavně dostupný. Hlídání, obědy, nákupy, občas uvařit „něco teplýho“. A když náhodou projeví vlastní vůli, začne se šeptat to kouzelné slovo: zbláznila se.

Neříkali jsme to nahlas, ale všichni jsme to měli v hlavě: babička bude doma, bude „odpočívat“ a zároveň bude tak trochu naše. Po ruce. V rezervě. Jistota, že je někdo starší pořád k dispozici, protože „co by jako v tom věku dělala“.

Jenže ona se na ten náš rodinný scénář podívala a udělala něco neslušného: roztrhala ho. Neřekla „já už jsem stará“. Řekla: „Já ještě můžu.“ A tím nás vytočila víc než jakákoliv hádka.

Protože v tu chvíli se ukázalo, že nám nešlo o její zdraví, ale o naše pohodlí.

Důchod v Česku není jen určitý věk. Je to role. Uniforma. Máte být vděční, ne hluční. Skromní, ne aktivní. A hlavně nemáte dělat věci, které vypadají, že vás baví. To je podezřelé.

Jakmile se důchodce usměje moc nahlas nebo začne mít vlastní plán, nastupuje panika: „A co když se unaví?“ „A co když to nezvládne?“ „A co když se jí něco stane?“
Zní to jako starost. Ale často je to jen snaha vrátit ho na místo, kde nás nebude zneklidňovat.

Protože aktivní babička je nepříjemné zrcadlo. Připomíná, že věk není automaticky konec. A že „užít si důchod“ neznamená jen čekat na další kontrolu u doktora.

A teď řeknu něco, co se doma moc neříká: důchod může být pro některé lidi jako tichý hrob zaživa. Rutina bez smyslu. Dny, kdy se „nic neděje“, dokud se nerozbije spotřebič nebo někdo nezavolá, že něco potřebuje.

Práce pro ni může být návrat do života. Mezi lidi. Mezi věty, které nejsou jen o receptech a bolestech. Mezi pocit, že ještě něco znamená. Že není jen rodinná služba s hezkým označením „babička“.

A jestli nám tohle vadí, tak je problém v nás, ne v ní.t za nos. Ne ji tahat zpátky na gauč.