Článek
Sedím v zasedačce, přede mnou dva borci v košilích, co ze sebe dělají polobohy českého byznysu. Firemní óda už proběhla – „dynamický tým“, „start-upová atmosféra“, „hledáme srdcaře“. Vždycky, když slyším „srdcaře“, vím, že se mě chystají zaplatit jak brigádníka na kase.
Čekala jsem na částku. A pak to padlo:
„Na začátku bychom si to představovali kolem padesáti tisíc hrubého.“
Chvilku jsem čekala, jestli mrknou. Nemrkli. Tak jsem se usmála a úplně klidně řekla:
„Za tohle bych ráno ani nevstala z postele.“
Chceme Teslu za cenu Fabie
Následovala klasická písnička: „To jsou pořád hezké peníze…“
Jasně. Jenže tahle „hezká“ mzda měla zahrnovat: kompletní marketingovou strategii, kampaně, vedení lidí, výkazy, schůzky s klienty, krizovou komunikaci, obsah, brand i školení týmu. Jinými slovy – budu celé marketingové oddělení, hlava i ruce, a když to nepojede, jsem na vině já.
Tohle není plat „na začátek“. To je částka pro člověka, který si chodí v klidu odsedět svoje. Ne pro někoho, kdo nese zodpovědnost za cifry, co se budou ukazovat majitelům na poradách. Chtějí Teslu, ale platit chtějí leasing na Fabii. A ještě se tváří, že mi dělají laskavost.
„Mladí dneska nechtějí pracovat“
Když člověk řekne nahlas, že chce víc, okamžitě spustí stará garda svůj playlist:
„Mladí dneska nechtějí makat.“
„My jsme byli rádi za jakoukoliv práci.“
„Za tohle by jiní skákali.“
Věřím tomu. Vždycky se najde někdo, kdo za padesát hrubého upíše cokoliv – klidně i vlastní duši. Jenže já nejsem ten „někdo“. Mám roky praxe, výsledky, klienty, kteří díky mojí práci reálně vydělali. Nejsem dekorace do open space.
To, že se někdo v minulosti nechal podhodnocovat, není argument, proč bych to měla dělat taky. To je jen přiznání, že si tehdy neuměl říct o víc.
Cena práce není drzost, ale sebeúcta
Spousta lidí ještě jede v režimu: hlavně být vděčná, neříct si moc, a když budu hodná, třeba mi časem přidají. Ne. Někdo, koho vezmou levně, zůstane levný. Vydojí ho, dokud se nesesype nebo neodejde.
Já chci něco jiného. Když po mně firma chce, abych za ni tahala horké brambory z ohně, nesu za to i kus rizika. A riziko se neplatí „hezkým platem“, ale férovým. Takovým, kvůli kterému má smysl ráno vstát, nasadit mozek a starat se o výsledky cizí firmy, ne jen o svoje kafe.
Takže ano na pohovoru mi nabídli 50 000 Kč hrubého. A já jim bez mrknutí oka řekla, že za tohle bych ráno ani nevstala z postele. Ne proto, že jsem líná. Ale proto, že svoje ráno, svoje nervy a svoje know-how považuju za dražší, než aby se prodaly za „hezkou“ mzdu pro hodnou holku, co má být vděčná, že vůbec může sedět v jejich kanceláři.
