Článek
„Ty tvoje textíčky, to bych zvládl levou zadní.“
„Hele, kdybys dělala něco pořádného, třeba jako účtařinu, možná by to mělo aspoň nějaký smysl.“
„Marketing? To je jako co – vymýšlíš barvy na letáky?“
Tohle mi říkal chlap, který sám poslední dva roky nehnul prstem víc, než bylo nutné. Z práce chodil otrávený, na ženy koukal shora, o mojí profesi mluvil s posměchem. Jako by to, co dělám, byla jen „holčičí zábava“. Něco, co se toleruje, ale nebere vážně.
Smích jako forma dominance
Nejhorší na tom nebyly ty kecy. Nejhorší byla ta jeho jízlivá samolibost, ten pohled ve stylu „ty si tu něco jako hraješ, a já jsem ten, kdo chápe svět“. Navenek vtipný chlapík. Ve skutečnosti ale jen další z těch mužů, kteří nedokážou snést úspěšnou partnerku. A tak ji radši shazují.
Začalo to nenápadně. Poznámky u večeře. Pak mezi kamarády. A nakonec i doma. Já prý „vydělávám, protože mám štěstí“. Já prý „nemám ponětí, co je to fakt makat“. A já prý „mám dobrou práci jen proto, že jsem ženská a dobře vypadám“.
Bum. Realita na stůl
Jednoho večera, po další várce ironie, jsem beze slova vstala, vytáhla z kabelky výplatnici a položila ji na stůl. Bez výrazu. Bez emocí. Jen čísla. Hrubá mzda. Bonus. Provize. Dvěma slovy: jeho dvouměsíční plat – v jednom měsíci u mě.
Zmlknul. Zadíval se na ni. A pak se odvrátil. Prý: „To je ale jednorázově, ne?“
„Ne. To je standard. A tohle je bez projektu, který uzavíráme příští týden.“
Ticho. Dlouhé, trapné, osvobozující ticho.
Proč je pro některé muže úspěšná žena hrozba?
Protože to narušuje jejich konstrukci světa. Tam, kde by měl být on ten silný, výdělečný, schopný, je najednou ona. Bez fyzické práce. Bez modrých montérek. Bez potu. Jen mozkem a schopností přečíst svět. A to bolí. Protože on neumí. A místo obdivu volí zesměšnění.
Ne, nehodlám se omlouvat za úspěch
Nehodlám se schovávat. Nehodlám bagatelizovat své výsledky jen proto, aby se nějaký muž cítil dostatečně mužsky. Já totiž nepracuju kvůli jeho egu. Pracuju kvůli sobě. A pokud to nedává, není mi roven.
Když partner nedokáže unést, že vydělávám víc než on – není partner. Je to soupeř. A pokud soupeří se ženou místo se sebou, tak má problém. Ne já.
Od té doby je ticho. A já v klidu.
Začal si dávat pozor na jazyk. Najednou mě nepoučuje. Najednou se neptá, jestli „už zase píšu nějaké článečky“. Najednou se zajímá, jak se mi daří.
Pozdě. Já už nemám potřebu mu nic dokazovat. On se smál mé práci. Já jsem mu ukázala její cenu. Sebeúctu si vzít nenechám. Ani kvůli vztahu.
Protože ten, kdo se směje mojí práci, se ve skutečnosti směje mně. A to není láska. To je jen maskovaný strach z vlastní bezvýznamnosti.
