Článek
V létě brečí, že nemá kam dát děti. Na podzim nestíhá, protože školky stávkují. V zimě je celá rodina věčně nemocná. A na jaře? Je zase těhotná.
A pak sedím na poradě, koukám, jak se jí valí slzy a slyším: „Já už fakt nemůžu. Jsem vyčerpaná.“
A já už jí to nevěřím. Teda ne že by si nevymýšlela tu únavu. Ale nevěřím tomu, že by ji k tomu někdo nutil.
Nebyla unavená, když to plánovala
Tři děti za čtyři roky. Respekt. Opravdu. A taky šílenství.
Jenže když jsme ji varovali, že to bude záhul, mávala rukou. Že to zvládnou. Že rodina je priorita. Že děti přece přináší radost.
A dneska? Fňuká. A my ostatní taháme přesčasy, protože jí je „špatně“.
Promiň, ale jaksi chybí kapka sebereflexe.
Práce není charita
Já nejsem placená za to, že někdo špatně plánuje svůj osobní život. Nejsem tady od toho, abych suplovala mamahotel, tatazónu a školku v jednom.
Miluju děti. Ale ne cizí neschopnost.
A tohle není útok na matky. To je výkřik zdravého rozumu. Protože jestli si někdo myslí, že čtvrté dítě mu v chaosu přinese klid, tak je naivní jako princezna v první třídě ekonomie.
Ať už konečně řekne, že nechce pracovat
To by bylo fér. Fakt. Protože tohle věčné „já se vracím do práce, ale jen na půl úvazku, a jen když budou děti zdravé, a jen když bude manžel doma, a jen když nebude sníh, vedro, mlha, PMS nebo špatná fáze měsíce“ už nikoho nebaví.
Buď chci dělat, nebo nechci. Ale tohle věčné kňourání a pasivní agrese mě unavuje víc než třetí probdělá noc v řadě..
Je to její volba
Chce být matka? Fajn. Ať je. Ale ať se pak netváří, že to za ni někdo odnese.
Ať se nediví, že kariéra jí mezitím ujede. A že spolupracovníci nejsou nadšení, když jim každý půlrok spadne další zodpovědnost na hlavu.
Protože my ostatní taky něco obětujeme. Taky máme život. Jen jsme si vybrali jinak. A nežádáme za to soucit ani toleranci navíc.
Až příště bude fňukat, že nemá sílu, zkusím se na ni usmát a říct:
„Tak přestaň rodit jedno dítě za druhým.“
Možná to bude kruté. Ale upřímné. A možná to bude jediné, co ji konečně probere. Protože mezi láskou k dětem a sebepoškozováním tenká hranice fakt existuje.
Jen ji musí chtít vidět. A nespoléhat na to, že to všechno za ni oddřou ostatní.
