Článek
Nikdy nezapomenu tu schůzku. Seděl naproti mně, čistě oholený, v saku, drahé hodinky, a s tím výrazem „já ti přece dávám dost“. Patnáct tisíc měsíčně na dítě. Patnáct. Za školku, kroužky, oblečení, jídlo, lékaře, výlety, léto, Vánoce, narozeniny. A že prý víc si nemůže dovolit.
Mimochodem – na parkovišti stál jeho nový vůz. Třída, kterou si většina lidí prohlíží leda na plakátu. V kufru golfové hole, na sedadle dětská sedačka a v ruce mobil, kterým si domlouval další víkend na horské chatě. Ale mně tvrdí, že nemá.
No jistě. Na mě nezbylo. Ale na svou novou ženu, nový život a nové dítě má rozpočet luxusní. A moje dítě? To se spokojí s tím, co zbyde. Protože matka si přece „musí poradit“. A já? Já mám držet pusu, protože jsem si „to dítě přece chtěla“.
Já nejsem charita. Jsem matka jeho dítěte.
Nikdo mi nebude namlouvat, že patnáct tisíc je štědrá částka. Není. Když spočítám, co všechno platím – bez ohledu na emoce, jen tvrdá data – dostanu se klidně na dvojnásobek. A ne, nemluvím o drahých hračkách a dovolených u moře. Mluvím o základu. O tom, aby moje dítě mělo obědy, čisté boty a občas něco navíc než jen „povinné minimum“.
Jestli si někdo myslí, že bych se z těch peněz měla ještě uskromnit, měla bych být „vděčná“, tak si lže do kapsy. A jestli to náhodou čte nějaký muž, který si myslí, že rozvodem se jeho otcovská zodpovědnost scvrkla na bankovní příkaz, tak ať si to zkusí na měsíc vyměnit. Žádné víkendy s výlety. Žádná nová žena, co vaří večeře. Jen každodenní realita rodiče. Bez slzavých scén. Jen fakta.
Kdo chce druhou šanci na život, měl by mít i druhou šanci na zodpovědnost.
Můj bývalý má nový život. Gratuluju. Upřímně. Nechť si je šťastný. Ale ať to není na úkor toho původního života. Protože dítě, které tady je, které se každý den dívá do mých očí, není jen moje. Je i jeho. A jestli na to zapomněl, připomenu mu to klidně i právní cestou. Protože já nehraju o pomstu. Já hraju o spravedlnost. A o tu se neprosím. Tu požaduju.
