Článek
Tuhle nenápadně, pasivně agresivní větu. „Ty to máš lehký.“ Říkají muži, kteří v životě nemuseli mezi porodem a kojením řešit excel tabulky. Říkají to muži, kteří nikdy nemuseli vysvětlovat, že nedělají kariérní rozhodnutí podle ovulace. Říkají to muži, kteří nikdy nemuseli slyšet: „My vás sem vzali, abyste nám tu trochu zpříjemnila den.“
Říkají to, jako bych dostala permanentku na život bez překážek. Jenže já vím, co to znamená být ženou v tomhle světě. A není to ani trochu lehké. Je to přehlídka neviditelné dřiny, vděčnosti za drobky a výkonu, který se považuje za samozřejmost.
Lehké? Tak si to vyměníme
Zkuste si to. Přijďte si sednout do mé kůže. Do mé každodennosti. Do neustálého balancování mezi buď výkonná, ale ne moc, buď hezká, ale nepřeháněj to, buď milá, ale ne slabošská. Zkuste si to srovnání platů, když děláte tu samou práci jako kolega, jen s rozdílem, že se jmenujete Anna a ne Petr.
Zkuste si poslouchat, že nemáte nárok na zvýšení, protože máte dítě. Zkuste si to být neustále dostupná – doma, v práci, v posteli, s úsměvem. A zkuste si zároveň nenechat vzít poslední kousek důstojnosti.
Ženské pohodlí je iluze
Lehké to máme možná tak v reklamách. Tam, kde se smějeme u mytí nádobí. Tam, kde nás oslavují, že jsme multitaskingové bohyně. Ale v realitě? V realitě to znamená, že se očekává, že budeme zvládat všechno. A ještě u toho dobře vypadat.
Muž, co uvaří jednou za měsíc večeři, je hrdina. Žena, která uvaří pětkrát týdně a ještě odešle firemní report? Normálka. Muž, který si vezme na děti víkend? Tatínek roku. Žena, která to táhne nonstop? Nevděčná, když si stěžuje.
Lehké to mají ti, kteří nemusí dokazovat, že na to mají
Snadné to máš, když tě nikdo nesoudí za to, že jsi ambiciózní. Jednoduché to máš, když tě nikdo neponižuje, protože nemáš děti. Lehký to máš, když tě při prezentaci nikdo neposuzuje podle délky sukně, ale podle obsahu slov.
Až někdo zase pronese, že to mám lehké, protože jsem žena, vzpomenu si na všechny ty okamžiky, kdy jsem zatnula zuby, ne proto, že bych neměla co říct, ale protože jsem věděla, že kdybych něco řekla, bych byla za hysterku. Vzpomenu si na všechny ty „nenápadné“ doteky, připomínky na vzhled, zpochybnění mé kompetence.
