Článek
Seděla jsem ve vlaku, utahaná po dlouhém dni, s hlavou plnou práce a jedním jediným přáním: chvíli ticha. Nečekala jsem zázraky. Jen, že se tam těch pár hodin půjde přežít. V klidu. Možná i s kávou. Ale místo toho přišla maminka s asi tříletým klukem, co měl v očích čertíky a v nohách dynamit. Vřískal už při nástupu, což jsem ještě zvládla přejít. Ale když začal přeskakovat sedačky, mlátit cizí lidi hračkami a řvát tak, že se rozklepala okna, došlo mi, že tahle jízda bude test nervů.
Jeho matka? Ta se na něj sotva podívala. Sem tam unavené „Davídku, ne“ nebo „Pojď si kreslit“, ale jinak absolutní pasivita. Spíš než rodič vypadala jako externí pozorovatelka nějakého sociálního experimentu, který se zvrhl. Jenže tohle nebyla laboratoř. To byl veřejný prostor. A my ostatní jsme se stali oběťmi její výchovné neschopnosti.
Je to “jen dítě”? Ne. Je to jen pohodlnost.
Tahle věta, kterou mi později vpálila do obličeje – „Je to dítě, paní“ – mě nakopla do víc než ty malé nožky do opěradla přede mnou. Protože tohle není o dětech. Tohle je o dospělých, kteří se vzdali své odpovědnosti a používají věk svého dítěte jako univerzální výmluvu. Ano, dítě má právo být hlučné. Ale dospělý má povinnost ho vést, ne ignorovat. V tom vlaku seděli pracující lidé, senioři, studenti, kteří se připravovali na zkoušky. A všichni měli smůlu. Protože matka, která nezvládá ani základní hranice, prostě „zrovna potřebovala vypnout“.
A to je ten problém. Dneska se neustále chráníme před tím, abychom někoho neodsoudili. Jenže zatímco všichni mlčíme, tři roky staré dítě nám dělá z cesty peklo. Ne kvůli svému věku, ale kvůli tomu, že nikdo neřekl dost.
Kde je respekt? Kde je základní ohled?
Všichni víme, jak vypadá dítě, které má hranice. Může se zlobit, může být hlučné, ale ve chvíli, kdy zasáhne dospělý, je to jasný signál. „Tady to končí, chlapečku.“ Jenže Davídek žádný signál nedostal. Měl volný prostor ke všemu – i k tomu, aby vyklopil pití na podlahu, kopl do kufru starší paní a fixou počmáral sedadlo. Matka? Nic. Jen otočila hlavu, povzdechla si a zase se zahleděla do mobilu.
A když jsem se po hodině a čtvrt konečně ozvala – klidně, ale pevně – že by mohla zasáhnout, obdařila mě pohledem plným opovržení, jako bych byla nějaká necita.
Nejsou to děti, kdo ničí veřejný prostor.
Ne, neomlouvejte ji. Ani jeho. Neříkejte, že je unavená. Neříkejte, že si to neuvědomuje. Ona moc dobře ví, co dělá. Jen se naučila, že jí to projde. Že lidé skloní hlavu, neozvou se, zatnou zuby. Ale já už zuby zatínat nebudu. Nebudu ticho jen proto, že bych mohla vypadat „málo empaticky“. Já už empatii dávkuju spravedlivě – ne podle věku, ale podle chování. A to, co se dělo v tom vlaku, byla čistá bezohlednost.