Článek
Prý by měl dostat víc, protože „je chlap“. Chápete to? Někdo v roce 2025 vážně věří, že penis je dědické privilegium. Podle něj jsem jen „ta mladší sestra, co se vdá, a chlap se o ni postará“. No tak to jsme si asi spletli století. Vdávat se nehodlám a o mě se rozhodně starat nikdo nebude.
Maminčina smrt. A hned se začaly dít věci…
Naše máma ještě ani nevychladla a bráška už řešil, kdo bude mít barák, kdo pole, a komu připadne chalupa. Prý:
„To se přece rozumí samo, že jako muž budu pokračovatelem rodu.“
Nevěděla jsem, jestli se mám smát nebo mu rovnou přetáhnout urnou přes hlavu.
Tenhle sameček domácího ražení si totiž myslí, že dědictví se neřídí zákonem, ale pohlavím. A že jako syn má větší nárok. Proč? Protože když bylo potřeba „posekat trávu u chalupy“, byl tam on. Jenže už zapomněl, že zatímco sekal trávu, já roky jezdila s mámou po doktorech, starala se o ni, pomáhala jí s hygienou a dojížděla jí léky. Ale jo, jasně. Tráva je přece víc než zdraví.
Argument jak z první republiky
„Ty se jednou vdáš a stejně budeš mít všechno manželovo.“
Tenhle výrok si můj bratr nevycucal z prstu. Ten si musel přečíst nejspíš v nějaké chlapácké příručce z minulého století. V jeho hlavě má žena životní strategii jednoduchou: najít si někoho, kdo ji uživí, nechat si udělat děti, a pak dožít v domku po mamince, který jí laskavě „přenechá“ velkorysý bratr.
Jenže já nejsem žádná slepice, co čeká, až jí někdo přidělí místo. Celý život makám, platím si všechno sama, mám našetřeno a nebojím se postavit životu ani rozmazlenému bráškovi. Ten se ale tváří, jako by to byl osobní útok, když chci rovným díle z to, co nám máma zanechala.
Patriarcha skončil.
Když jsem mu sdělila, že si nenechám nic ukrást a že mám stejné nároky jako on, zhroutil se mu svět. Najednou byl z hrdiny rodu ublížený chlapec.
„Ty mě chceš o všechno připravit! Já jsem ten, kdo se o všechno staral!“
Jo, o trávník, děkuju. A možná jednou zaplatil kominíka.
Bratr si celou dobu myslel, že „jeho právo“ je posvěcené tím, že má jiné pohlaví. Že jako muž má automaticky nárok na víc. Tohle není dědictví, to je šovinistický útok. A hádejte co? Já se nehodlám nechat okrást, jen abych někomu dělala křoví k jeho iluzím o nadřazenosti.
Dědictví není odměna za pohlaví. A já mu to ráda dokážu u soudu.
Jestli si myslí, že budu mlčet, aby měl „rod“ co nejvíc, tak se šeredně plete. Není to jeho dům. Není to jeho půda. A hlavně – není to jeho nárok. Je to naše matka, náš majetek, naše dědictví. A pokud mám být ta, kdo ho dotáhne až k notáři i soudci, protože bráška si myslí, že „si to zaslouží víc“, tak dobře.
Ale až si bude příště chtít hrát na rytíře a ochránce rodu, ať si nejdřív uvědomí, že žijeme v době, kdy dědictví nerozhoduje pohlaví. Ale mozek. A toho, jak se zdá, moc nezdědil.
