Článek
Byla jsem unavená. Bolela mě hlava, byla jsem podrážděná, přetažená z práce i z dětí. Místo toho, aby mě pohladil, nabídl čaj nebo si ke mně sedl, jen významně protočil oči. Jako bych vyslovila tu nejotřepanější výmluvu.
Neřekla jsem „nechci tě“. Řekla jsem jen: „Dneska ne, bolí mě hlava.“ Ta věta v sobě nenesla nic zlého. Jen prosbu o trochu klidu. O pochopení. O lidskost.
A on? On to pojal jako osobní útok.
Když mu chybí sex, jsem špatná. Když chybí mně respekt, mám mlčet?
Zamkl za sebou dveře a já slyšela, jak mu pod nohama klapou schody. Nejspíš zamířil do své oblíbené hospody, kde si se sklenicí piva postěžuje, že doma „má zase dusno“. Že se ho žena nedotkne, že je studená, odtažitá, protivná.
Ale kdo z těch lidí, kterým to bude vyprávět, se zeptá, kdy naposledy se dotkl on mě? Kdy se mě naposledy zeptal, jak se cítím? Co potřebuji? Co mi schází?
Když chci sex já, má „moc práce“ nebo „ráno vstává“. A já to přijímám. Netrucuju, neutíkám z bytu, neponižuju ho.
Ale když sex nechci já? Jsem najednou hysterka, co ho jen týrá.
Je tohle všechno, co od nás chtějí?
Ať jsem unavená jakkoliv, pořád se od nás čeká, že budu dostupná. Tělem. Úsměvem. Hlasem. Pořád ochotná, pořád přístupná, pořád připravená. Když nejsem, nejsem dost dobrá. Selhávám.
A co oni? Měří se i jejich přístup k nám? Nebo jen to, jestli jsme „vstřícné manželky“?
Přitom bolest hlavy není výmluva. Je to reálná únava. Reálné přetížení. A reálná potřeba zastavit se.
Nepřestanu říkat „ne“, když to tak cítím
Jestli si někdo myslí, že žena je povinna poskytovat „službu“ vždy, když si muž vzpomene, pak se nevyvinul od středověku. Nejsem povinná být vždycky připravená. Nejsem domácí sexuální automat. Nejsem povinnost.
Jsem partnerka. Ne služka. Ne objektem.
Chci lásku, blízkost, něhu – a ano, i sex. Ale jen tehdy, když chci opravdu já. Ne když se to „hodí“ jemu.
Tak ať si jde. Ale ať se pak nediví
Ať si tedy jde do hospody. Ať si sedí mezi kamarády, ať si stěžuje. Ale ať si pak nehraje na překvapeného, že ho doma nikdo nečeká s otevřenou náručí. Že se odcizujeme. Že mu přestávám důvěřovat.
Protože blízkost není o tom, jestli jsem dostupná kdykoli on potřebuje. Blízkost je o tom, jestli se cítím respektovaná, vnímaná a v bezpečí.
A jestli tohle nechápe, tak už dávno není náš hlavní problém moje bolest hlavy.
