Článek
Říkala to naprosto klidně. Bez výčitek. Bez slitování. S tím ledovým pohledem, který ženy vytáhnou, když se rozhodnou, že už jim na diplomatických formulacích nezáleží. Prý jsem líný, nezajímavý a předvídatelný. A v ložnici? „Jako když si dám rohlík bez másla,“ zhodnotila náš intimní život.
Mohla mi říct, že potřebuje víc blízkosti. Mohla si stěžovat na stereotyp, který jsme si oba vyrobili. Ale ne. Ona si sedla na kraj postele a oznámila mi to jako fakt: „Buď se v posteli začneš snažit, nebo se rozvedeme. Já tu nechci umřít jako sexuálně frustrovaná čtyřicítka.“
Prý jsem přestal být chlap
Aby toho nebylo málo, dodala, že poslední roky vedle mě necítí žádnou touhu. Že už se mnou ani neflirtuje, protože to postrádá smysl. A že si všímá jiných mužů – těch, co se nebojí riskovat, co mají jiskru a umí ženu pořádně rozčílit, ale taky rozpálit.
Zatímco já? Prý jen čumím do mobilu, stěžuju si na záda a sex považuju za rutinní povinnost jednou měsíčně, pokud zrovna neusnu při zprávách. Bouchla se mnou postel. Doslova i obrazně.
Co vlastně ženy chtějí?
Jasně, mohl bych se urazit. Hrát na mužské ego. Vyčítat jí, že i ona už není ta dvacítka s pevným zadkem a výstřihem po pupík. Ale víte co? Místo toho jsem seděl, koukal na ni a přemýšlel, kde přesně se to celé podělalo.
Vždyť jsem nikdy nebyl ten, kdo by vytvářel jiskry. Ale byl jsem věrný. Spolehlivý. Staral jsem se o rodinu. Neutíkal k milenkám. Neopíjel se. A stejně je to málo. Víte proč? Protože být „hodný a slušný muž“ dnes prostě nestačí.
Ženy chtějí drama. Chce to napětí, oheň, hru. A když je nedostanou doma, začnou se poohlížet jinde. Ne nutně hned do postele, ale ta myšlenka… ta už je ve vzduchu.
Ultimátum v ložnici
A tak tu teď sedím. Před očima mám výhružku své vlastní ženy. A v hlavě mi běží otázky, které si pokládá dost možná každý chlap v dlouholetém vztahu: Mám se kvůli ní změnit? Má to smysl? Není už pozdě?
Nebo bych se měl spíš sebrat a najít si ženu, která ocení klidného chlapa, co sice nejezdí na motorkách, ale zato ji nikdy nezklame?
Kde končí pohodlí a začíná ponížení?
Nejhorší na tom je, že tohle všechno nejspíš nezačalo v ložnici. Ale právě tam se to projevilo. Dlouhodobě neřešená frustrace, nekomunikace, přehlížení. Jenže když žena začne mluvit o rozvodu kvůli nudnému sexu, je to facka. Nejen pro ego. Ale i pro všechny ty roky, kdy si člověk myslel, že buduje stabilní domov.
Možná se opravdu změním. Ale ne kvůli ní. Kvůli sobě. Abych si dokázal, že ještě nejsem mrtvý. Že ve mně pořád něco je. Jen to ze mě musel někdo vykopat. A i kdyby to mělo znamenat konec našeho manželství, tak ať.
