Článek
Zacinkám klíči, potichu otevřu dveře, abych nevzbudila celou ulici a první, co slyším, je chrápání. To není jemný dech odpočívajícího člověka. To je chrápání, které budí sousedy. Vstoupím do obýváku, a tam leží ON. Můj partner. V trenkách, bez výčitek, rozvalený jako římský císař. A spí. V pravé poledne. V době, kdy normální lidi makaj.
A já? Jsem po noční. Osm hodin mezi zoufalstvím, bolestí zad a stresem. Lítám jak hadr na holi, abychom měli z čeho žít. Aby bylo zaplaceno nájemné, účty, žrádlo i ten Netflix, u kterého on „odpočívá“. A zatímco já riskuju vyhoření, on se po večerech filozoficky rozepisuje na sockách o potřebě vnitřního klidu a sebelásky.
Prý má taky těžkej den
Když jsem ho probudila – opatrně, ale s jiskrou – začal blekotat, že je taky unavenej. „Víš, jak je těžký bejt teď chlap? Tlak společnosti, očekávání…“ Jasně. Chudáček. Takový vnitřní boj mezi otevřením ledničky a výběrem dalšího videa na YouTube by složil i koně.
Ne, opravdu neřeším, že někdo občas potřebuje pauzu. Ale co nechápu, je ta naprostá samozřejmost, s jakou si ji bere on a ještě k tomu každý den. Jako by to byla jeho práce. A ještě si dovolí být překvapený, když ho konfrontuju.
Nejsem jeho matka. Ani služka.
Není to poprvé. Tohle „zastav se, Hani, život není jen práce“ slyším často. Ale vždycky jen od něj, ležícího, rozvaleného, s mobilem v ruce. Když ho požádám, aby vynesl koš, tváří se, jako bych mu nařídila postavit katedrálu.
A pak se urazí. Protože já jsem „hysterická“ a „přeháním“. On přece taky dělá věci. Jako… včera? Včera vysál. Jednou. Po dvou týdnech. A do teď mi to připomíná, asi abych nezapomněla jaký poklad doma mám. Je na tom vlastně skoro jako já, která má dvě zaměstnání, jedno za peníze a druhé doma.
Vztah? Spíš asistovaný život
Tenhle článek není o nenávisti k mužům. Je o nenávisti k lenosti, která se maskuje jako sebeláska. O frustraci, která roste, když někdo bere moji snahu jako samozřejmost. Když mi vyčítá můj tón místo toho, aby se zamyslel nad vlastní nečinností.
A jo, už přemýšlím, proč s ním vlastně pořád jsem. Protože jestli mám po nocích dřít, přes den uklízet a ještě doma tolerovat dvounohý inventář, pak je možná na čase udělat si doma pořádek. Doslova.
