Článek
Ve vztahu jsem byla ta, co byla hlavní živitelka. On neměl a já jsem chtěla pomoct. Platila jsem nájmy, účty, dovolené, dárky, večeře, benzín. Měla jsem víc peněz a přišlo mi to normální. Měla jsem pocit, že mi to přece jednou vrátí. Nebo aspoň ocení.
Jenže místo vděku jsem po letech slyšela slovo, které mě uzemnilo:
„Zlatokopka.“
Vážně jsem tohle slovo slyšela o sobě
Po tom všem, co jsem do vztahu dala. Po těch letech, kdy jsem nosila domů výplatu a přitom zavírala oči nad tím, že druhá strana spíš bere, než dává. Místo uznání přišlo křivé obvinění. A od koho? Od člověka, který by dneska bez mého účtu neměl ani na kauci k bytu. V našem vztahu neexistovala rovnováha. Já jsem byla sponzor. On parazit.
Když platí ženská, je to super. Když chce férovost, je to kalkul
Nechápu, kdy přesně se z ženy, která podporuje muže, stává žena podezřelá. Celou dobu to bylo v pořádku. Když šly peníze z mojí kapsy, všichni mlčeli. Nikdo neřekl ani slovo. Nebyla jsem „zlatokopka“, ale „dobrá duše“. Až do chvíle, kdy jsem řekla: „A co takhle napůl?“
A najednou jsem byla vypočítavá.
Najednou jsem měla postranní úmysly.
Najednou jsem si „jen něco kupovala“.
Tohle není o lásce. Tohle je o křiváctví
Nikdy jsem nechtěla zpátky všechno. Nechtěla jsem faktury ani rozpis. Jen uznání. Jen aby někdo řekl: „Jo, držela jsi to tu pohromadě.“ Ale místo toho jsem dostala bodnutí do zad. Pověst zlatokopky se šíří rychle. A obrana? Ta nikoho nezajímá.
Protože ženská, která platí, není sexy.
Je nepohodlná.
Připomíná mužům, co nedokázali. A tak ji označí. A hodí přes palubu.
Připadám si jako hlupačka, ale s čistým svědomím
Dneska si říkám, že jsem byla naivní. Věřila jsem, že když člověk dává, dostane jednou něco zpět. Možná ne peníze, ale respekt. A ono nic. Jen drzost a urážky.
Ale víte co?
Nikdy jsem nebrala. Vždycky jsem dávala.
A kdo dnes tvrdí opak, ten se jen bojí pravdy, kterou si nechce přiznat a měl by se stydět. Protože chlap, který se nechá živit a ještě pak lže, není chlap.
Děkuji Nadě za vyprávění.
