Článek
Budík, kafe, práce. Normál. Nájem se sám nezaplatí.
V tramvaji vedle mě je svět, který žije úplně jinak. Značkové tepláky, novější mobil než mám já, a věta: „Stát by měl dávat víc.“
Nemluvím o lidech, co spadli na dno a rvou se osudem. Mluvím o těch, kteří se rozhodli, že pracovní smlouva je pro ně sprosté slovo a dávky jsou ten pravý životní styl.
„Za ty peníze dělat nebudu“
Znám ten typ až moc dobře.
Na práci:
– bolí záda,
– směny moc brzy nebo moc pozdě,
– šéf byl zlej,
– „nejsem hlupák, abych dělal za minimálku“.
Ale když jde o dávky? To se dokážou poskládat jak origami. Formuláře znají líp než násobilku, přesně ví, co říct: úzkosti, samoživitel, složitá situace. Partner žije doma, ale na papíře je „neznámý“. Trvalák se hodí tam, kde to víc sype.
Já jsem husa, protože makám
Oblíbená věta: „Ty jsi blbá, že tak dřeš, když můžeš mít skoro to samý od státu.“
Podle téhle logiky jsem fakt hlupačka. Vstávám, pracuju, odvádím daně, a z toho se platí lidem, kteří si z „chudoby“ udělali řemeslo.
Stačí o tom nahlas mluvit a hned jsem bezcitná mrcha, co „nechápe těžké osudy“. Chápu. Jen odmítám dělat, že tíživá situace je totéž co lenost a vyčůranost.
Dávky jako trampolína, ne síť
Dávky měly být záchranná síť. Spadneš, chytí tě, nadechneš se, zvedneš se a jdeš makat. Jenže část lidí si z nich udělala trampolínu. Skáčou z příspěvku na příspěvek a dolů se jim nechce.
Když stát přidá, první řvou, že je to málo. Když stát utáhne kohoutky, první řvou, že je „šikanuje“. Ale aby se zvedli, dodělali školu nebo vzali „podřadnou“ práci, to ani náhodou. Tam si „brání“ svou hrdost, prý se nenechají ponižovat.
A já sedím nad svou výplatní páskou a říkám si:
Kdo je tady větší hlupák?
Ten, kdo systém využívá, nebo ten, kdo ho pořád poctivě krmí?
Ne, nejsem povinná platit někomu lenost
Tohle není hejt na lidi, co fakt nemůžou. To je o těch, kteří nechtějí. Kteří si z dávkového systému udělali podnikání bez IČa.
Já nejsem jejich sponzor. Jsem člověk, který leze z postele, když oni ještě spí. A ano, čekám, že když někdo může pracovat, tak prostě bude. Ne, jen kvůli morálce, ale kvůli férovosti.
