Článek
Nikdo před svatbou neupozorňuje, že s prstýnkem na ruce se automaticky pořizuje bonusový balíček: tchyně, její názory, její rady a její nevyžádané komentáře k úplně všemu. Můj manžel byl balíček „2 v 1“. Jen jsem si toho včas nevšimla.
Na začátku to vypadalo nevinně. Pochvala koláče, lehce přezíravá věta o tom, že ona to peče „trochu jinak“, ale jinak je to prý „moc hezké, na první pokus“. Pak opatrné poznámky o tom, že by se „mladí měli víc šetřit“ a možná by nebylo špatné, kdybych „šla na jistější práci, než je ten marketing“. Všechno zabalené do úsměvu a slova „já to myslím dobře“.
Královna pasivní agresivity v obýváku
Tchyně u nás doma chodí jako revizor. Očima skenuje police, koupelnu, lednici. Všechno komentuje. Nikdy napřímo, vždycky s tím jejím falešným medovým tónem.
„Jé, vy tu máte takový zajímavý pořádek… Já bych bez šuplíčků na koření teda nemohla fungovat, ale vám to asi nevadí.“
„Ty dětičky jsou tak živé, to ony bývají, když nemají úplně pevný řád, víte?“
„No a ten nájem… Jen jestli to zvládáte, když ona má takovou tu kreativní práci.“
V překladu: jsem neschopná, líná, neorganizovaná a manžela si nezasloužím. U stolu se usmívá, v očích má kalkulačku a soudní síň.
Nejlepší je, když začne větu slovy „Já vám do toho nechci mluvit, ale…“ a vzápětí strčí nos přesně tam, kde nemá co dělat – do našich financí, sexuálního života i výchovy dětí. Kdyby to šlo, reguluje i to, jak často dýchám.
Manžel mezi dvěma ženskými ohni
Můj muž je typický produkt mamahotelu. Všechno mu zařizovala, prala, balila svačiny, rozhodovala za něj. Já si myslela, že si beru dospělého chlapa. Ona si myslí, že jí ho kradu. Výsledkem je věčný mezistupeň: muž mezi dvěma ženskými, který má panickou hrůzu, že se někdo urazí.
Když jí jednou naznačil, že by mohla méně komentovat, jak máme uklizené, urazila se na tři týdny a vyhlásila tiché peklo. Mně samozřejmě nezapomněla připomenout, že „on se jí od té doby nějak vzdálil“ a „když byl sám s ní, byl veselejší“.
Takže pokaždé, když otevře pusu, můj muž automaticky vzhlédne, jako by čekal, odkud přiletí facka. Místo aby se postavil vedle mě, hrne před sebou větu: „Prosím vás obě, uklidněte se.“ Jako bychom byly dvě hysterky na pískovišti, ne žena, kterou si vzal, a matka, která odmítá přijmout fakt, že už jí ten chlapeček nepatří.
Výchova podle tchyně: já jsem hlupačka, ona je guru
Člověk si řekne, že do výchovy dětí má co mluvit ten, kdo je s nimi denně. Realita? V očích tchyně jsem jen nekompetentní chůva, která nepochopila, že správná výchova začíná zákazem cukru, povinnou polévkou a „na zadek občas musí dostat, jinak vám přerostou přes hlavu“.
Když dětem koupím hračku, je to „zbytečnost, za nás si děti hrály s klacíkem“. Když je nechám vybrečet, jsem krkavčí matka. Když je utěšuju, jsem měkká. Vždycky dělám něco špatně, jen různým způsobem.
Největší lahůdka je, když kritizuje mě, ale mluví přímo k nim. „Maminka je teď zase nervózní, viďte, zlatíčka, ona to má těžké, když tolik pracuje.“ Přeloženo: maminka to nezvládá. A já tam stojím v kuchyni, otírám linku a mám chuť jí ten hadr narvat do pusy.
