Článek
Víte, co je líné? Třeba když někdo celý víkend prosedí na gauči, zatímco vy stíháte prát, vařit, utírat pusu, chytat dítě před pádem ze schodů a vařit další rýži, protože tu první rozšlapalo po kuchyni. To je líné.
Ale dát dítě na dvě dopoledne týdně do jesliček, protože cítíte, že jinak vybuchnete? To je přežití. Sebezáchrana. A že jsem za to sklidila odsudek – nejen od manžela, ale i od společnosti, není spravedlivé. Podle nich si „správná matka“ přece nestěžuje. „Správná matka“ nevypíná. A už vůbec si neodpočívá.
Když ti vlastní muž vrazí kudlu do zad. A ještě to nazve upřímností
„Ty ho tam dáváš jen kvůli sobě, že jo? Protože jsi líná.“ Ano, řekl to přesně takhle. Tváří v tvář. Po roce, kdy jsem s kruhy pod očima jak panda obstarávala dítě, domácnost i jeho večeře. Po roce, kdy on chodil do práce a večer se mě ptal, co jsem celý den dělala.
No třeba jsem se snažila udržet toho malého člověka naživu. A sebe přitom úplně neztratit. Ale chápu – pokud to není vidět na výplatní pásce, tak to pro některé muže není práce.
Proč je odpočinek matky považován za luxus?
Přestaňme se tvářit, že mateřská je dovolená. Není. Je to nonstop směna. Bez přestávky. Bez nároku na ticho, soukromí nebo vlastní myšlenku. A každá žena, která si dovolí říct, že je unavená, dostane nálepku nevděčnice. A když si dovolí hledat řešení? Líná.
Jenže já nechci být vyčerpaná, pasivně agresivní troska. Chci být máma, co má ještě co dát. Co se občas nadechne. Co má dvě dopoledne týdně sama pro sebe. Ne proto, že by dítě nemilovala, ale právě proto, že ho miluje.
Dítě není projekt, kde se sbírají body
Začali jsme měřit mateřství výkonem. Vaříš bio? Používáš látkovky? Kojíš do dvou let? Ne? Tak sorry, mámo, takhle to dělají jen ty správné. A co když místo dokonalosti dělám to, co mi dovolí přežít? Co mi pomůže nezbláznit se? Co když moje dítě vyrůstá s mámou, která se na něj těší, ne s mámou, která jen odpočítává minuty do večera?
Jesle nejsou trest. Jsou dar. Pro dítě i pro mě. A jestli si někdo myslí, že jsem líná, protože jsem si dovolila dva dny v týdnu bez řevu, tak ať si to zkusí. Ať si to dá celý rok. Vstávání v pět, dny beze slova s dospělým, nula osobního prostoru. A pak ať si dovolí říct líná.
Nejsem líná. Jen vyčerpaná. A statečná, že to přiznám
Jsem ta máma, co má dost odvahy říct: Potřebuju pauzu. Ne proto, že bych své dítě nemilovala. Ale protože už sama nevidím na krok. A nejsem v tom sama. Existují celé zástupy žen, které mlčí, usmívají se, drží fasádu. A přitom v hlavě řvou.
Takže milý manželi – až zase budeš rozumovat o tom, jak je to „pohoda doma s dítětem“, tak si ho vezmi. Celý týden. V noci, přes den, s plínkami, vařením, úklidem. A pak si pojďme popovídat, kdo je líný.
Protože odpočívat není lenost. Je to akt sebeúcty.
