Článek
„Co to bylo za dvě stovky včera večer?“
Ne, nejsem na výslechu na finančáku.
Jen jsem si dovolila zaplatit kafe a krém z našeho společného účtu.
Toho, co jsme si otevřeli z lásky, důvěry a „férovosti“.
Toho, co mi teď pomalu ale jistě ničí nervy.
Každá moje útrata je totiž jako tikající bomba, která čeká, až mi bouchne do obličeje v podobě věty: „To jsi to fakt tak nutně potřebovala?“
Když nakupuju já, je to zbytečné. Když nakupuje on, je to nutnost
Pamatuju si, jak jsme si ten účet zakládali. Řekl, že to tak bude přehlednější. Že nebudeme řešit „kdo co koupil“. Smála jsem se a kývala. Jo, super nápad. Nechci přece být ta, co schovává účtenky a počítá, kolik komu dluží. Jenže realita je úplně jiná.
Když si koupí on novou myš, sluchátka, nebo oběd s kámošem, je to podle něj logické. Potřebuje to.
Ale když si koupím já boty, které nejsou z výprodeje? Automaticky přijdou otázky. Poznámky. Protočené oči.
„Neříkala jsi, že šetříme?“
Jo, říkala. Ale netušila jsem, že šetření znamená, že já si mám utáhnout opasek a on bude dál nakupovat jako o život.
Ze „společných peněz“ se stal nástroj kontroly
Je to zvláštní – i když je to účet obou, výčitky chodí jen jedním směrem. Mám pocit, že musím všechno vysvětlovat. Co jsem koupila, proč jsem to koupila, jestli to bylo opravdu nutné. A když neřeknu nic, přijde výčitka: „A to mi na to nic neřekneš?“
Zatímco já hlásím i čokoládu, on klidně utratí pětikilo a tváří se, že to není věc k diskusi.
A mně to začíná být trapné. Ne kvůli penězům. Ale kvůli tomu, že se cítím jak dospělá ženská s dětským účtem a rodičem, který mě hlídá.
Není to o korunách. Je to o důvěře. A o respektu
Nechci být ten typ, co tajně platí věci z jiné karty, jen aby měla klid. Ale přesně k tomu mě tohle nastavení žene. V hlavě mi běží kalkulačka. Pokaždé, když chci něco pro sebe, automaticky přemýšlím, jestli se mi to „vyplatí vysvětlovat“. Jestli mám energii na další debatu o tom, jestli jsem to fakt potřebovala. A nejčastěji si řeknu, že ne. Že si to nekoupím. Že radši nebudu nic říkat.
A tohle není vztah. To je rezignace.
Společný účet nesmí znamenat ztrátu sebeúcty
Myslela jsem si, že sdílené finance nás spojí. Ale místo toho se objevilo další neviditelné pravidlo, kde já musím být ta rozumná a skromná, zatímco on je „ten zodpovědný“, co schvaluje, co je důležité a co je rozmar.
Až moc často slyším větu: „Vždyť jsme se domluvili.“ Ale my jsme se nikdy nedomluvili, že moje potřeby budou méně důležité. Že moje nákupy budou podezřelé. A že on bude mít poslední slovo. To se stalo tiše. Pomalu. A nenápadně.
Děkuji Sandře za příběh.
