Článek
Když mi volala máma, že by si s tátou po letech rádi vyrazili k moři, nečekala jsem, že se z toho stane rozbuška pro rodinou válku. Prý poslední šance před tím, než jim „definitivně dojdou síly“. Nostalgie, moře, hotel u pláže, pár dnů klidu – znělo to skoro poeticky. A taky trochu vyděračsky.
„Nemáme teď našetřeno, ale kdybys nám mohla půjčit… Vždyť víš, že bychom ti to hned po návratu vrátili!“
Jasně, půjčila jsem jim. Ale to jsem netušila, že „hned po návratu“ znamená „nikdy a ještě ti omlátíme o hlavu, že jsi to vůbec zmínila“.
Jsou to pořád rodiče nebo už jen manipulátoři?
Celý život mě učili, že se dluhy vrací. Že slušný člověk drží slovo. Ale jakmile dojde na ně samotné, pravidla jaksi přestávají platit. Možná jste si toho všimli i vy – že někteří rodiče v pozdním věku ztrácí nejen pud sebereflexe, ale i paměť. Hlavně tu, co se týká finančních závazků.
Jakmile jsem si po třech měsících dovolila připomenout těch ubohých 28 000 korun, následovala ledová sprcha:
„To vážně počítáš každou korunu, kterou nám dáš? Víš, kolik jsme do tebe nacpali, když jsi byla malá?“
„Ty peníze jsme přece nepotřebovali na televizi nebo nový gauč! Byli jsme unavení. Chtěli jsme si jednou za život odpočinout.“
„No tak jsi nám půjčila. A co jako?“
Vydírání na rodičovský způsob
Tahle manipulace má jméno. Říká se jí emoční výpalné. Nejde o peníze. Jde o to, že jakmile si dovolíte připomenout, že nejste bankomat, vytáhnou všechny oběti: školní výlety, rozbité kolena, že kvůli vašim neštovicím jednou oslavu zrušili Silvestra…
A vy? Vy jste nevděčná. Krkavčí. Bez srdce.
Protože jste si dovolila připomenout, že dospělý člověk, byť i rodič, má odpovědnost za svoje rozhodnutí. Třeba i za to, že jede na dovolenou, kterou si nemůže dovolit.
„Rodina si pomáhá.“
Tuhle větu miluju. Je to heslo všech, co si myslí, že příbuzenské vazby slouží k tomu, aby z vás mohli donekonečna tahat peníze, pomoc a energii – a nikdy nic nevracet.
Kdybych si od rodičů půjčila já? Po týdnu by zaznělo:
„A kdy to vrátíš? My s tím počítáme!“
Ale když je to obráceně? Mlčení. A uražené výrazy. A tiché drama v každé větě: „To už k tobě raději ani nepřijedeme na návštěvu, ať ti nemusíme dlužit i kávu.“
Rodinný dluh = nejjistější způsob, jak přijít o vztahy
Zvláštní, že u cizích lidí platí pravidla. Smlouvy. Termíny. Sankce.
Ale když jde o rodinu? Tak se prý „nehodí“ chtít zpět své peníze. Nehodí se připomínat. Nehodí se postavit si hranice.
Víte, co se ale nehodí víc?
Zneužívat důvěru.
Děkuji Míně na příběh.
