Kamarádka mi dala k svátku los. Když jsem vyhrála, požadovala půlku výhry. Nedala jsem jí nic

Seděly jsme u vína, klasický ženský večer. Ona vytáhla z kabelky los: „Tady, je to jen taková blbost k tvému svátku, stejně tam nikdy nic není.“
Já losy normálně nekupuju. Nepotřebuju další důkaz, že štěstěna se mi směje. Ale dobře, nechala jsem se vyhecovat. Škrábla jsem jednou, dvakrát – a najednou tam byla čísla, která rozhodně nevypadala jako „nic“.

Nejdřív jsem si myslela, že špatně čtu. Dva. Nula. Nula. Nula. Nula. Nula. Nula. Prostě dva miliony. Klasická situace, kterou člověk vidí v reklamě, ale nečeká ji v obýváku mezi prkýnky se sýrem.

Chvíli jsme obě křičely radostí. Objímání, skákání, „to není možný“. Jenže pak se jí v očích něco přepnulo. A začal se psát úplně jiný příběh.

Ještě jsme seděly na gauči, když z ní vypadlo:
„Takže se rozdělíme, ne? Půlka je tvoje, půlka moje, je to fér.“

Zůstala jsem zkoprněle sedět.
„Jak jako půlka tvoje?“
„No, vždyť jsem ti ten los dala. Kdybych si ho nechala, tak ty peníze jsou moje. Takže logicky půlka patří mně.“

Logicky? Logika dárku v jejím podání: když ti dám parfém, budu ti ho chodit stříkat z poloviny na sebe? Když ti koupím kabelku, budu si ji brát obden domů, protože „bez mě bys ji neměla“?

Ten večer jsem ještě neřešila nic. Byla jsem v šoku z výhry i z toho, co z ní leze. Jen jsem něco zamumlala, že to „probereme potom“. V duchu jsem ale už slyšela varovný zvonek.

Další dny ukázaly, kdo přede mnou seděl ty roky. Všude kolem sebe vykládala, jak „jsme vyhrály“, jak „jsme se s kámoškou napůl napakovaly“. Bez jediné konzultace. Jako by mi tím rovnou diktovala, co je moje povinnost.

Našla si svůj tým podpory. „No jasně, že má nárok, bez ní bys ty prachy neměla,“ poslouchala jsem. Jako kdyby mi někdo dal k narozeninám dort a pak přišel vybírat procenta z cukru.

Když jsem jí v klidu řekla, že los byl DAR a dar se nepodmiňuje, zatvářila se, jako bych jí ukradla dědictví.
„Ty jako fakt nechceš dát ani půlku?“
„Ne. A už vůbec ne proto, že to vyžaduješ.“

Mohla jsem jí sama od sebe něco dát – z vděčnosti, z radosti, protože jsem chtěla. Ale v momentě, kdy z dárku udělala investici s očekávanou návratností, mě přešel jakýkoliv sentiment.

Začala přitvrzovat.
„Já ten los koupila, takže je to společná výhra.“
„Bez mě bys nic neměla.“
„Když mi nedáš půlku, tak s tebou končím.“

Fajn. Tady máš svoje ultimátum zpátky:
„Tak skonči.“

Zhroutila se? Ne. Zvedla telefon, šla brečet jinam. Mně pak přišly zprávy od společných známých, že jsem „nezachovala kamarádsky“ a „pro peníze zahodila vztah“.
Ne. Pro peníze ho zahodil někdo jiný – ten, kdo si myslel, že je naše přátelství má ceník s procenty.