Můj děda, celé dny jen sedí doma a nadávám na celý svět, Nedá se s ním už o ničem jiném mluvit.

Můj děda býval borec. Pracoval rukama, znal řemeslo, všechno uměl opravit. Měl respekt. Vždycky si k němu lidi chodili pro radu, dal si pivo, zasmál se, plácnul vtip. Bylo fajn s ním být. Jenže dnes je z něj kverulant, co rozsévá jen hořkost. Nevěří ničemu, všichni jsou pro něj hlupáci a kdykoli otevře pusu, vypadne z ní stížnost. Nadává na vládu, mladý, technologie, ženský, lékaře, počasí i chleba.

Sedí doma u televize, civí na ni a sype z rukávu jedno obvinění za druhým. Nikdy za nic nemůže on. Svět je ten špatný. A kdokoli, kdo s ním nesouhlasí, je buď hlupák, nebo zrádce. Kolikrát mám chuť mu říct: „Dědo, vyraž mezi lidi. Jdi se projít. Přečti si knížku. Nebo prostě buď chvíli zticha.“

Ne, není to věkem. Je to rozhodnutím. Rozhodnutím uzavřít se do své bubliny a živit se hořkostí jako chlebem. Ano, chápu, že zestárnout není snadné. Bolí to tělo, ztrácejí se přátelé, společnost se vzdaluje. Ale není omluvitelné proměnit se ve stroj na stížnosti. Děda má pohodlí, důchod, rodinu, střechu nad hlavou. Ale místo vděku slyšíme jen výčitky.

Z každé návštěvy odcházím vyčerpaná. Jsem vyždímaná ze slov jako: „Všechno je dneska na nic.“ – „Za nás bylo líp.“ – „Nikdo už nemaká.“ A z každé snahy o jiný rozhovor je rázem opovržlivé: „Co ty můžeš vědět, mladá?“

A já to říkám natvrdo. Protože někdo to říct musí. Chápu, že je jednodušší vinit svět, než se s ním znovu poprat. Ale já už mu nechci dělat terapeuta. Už nechci poslouchat, jak je všechno špatně a že moje generace je k ničemu. Já tě nechci litovat. Já chci, abys zase žil. Aby ses zvedl z gauče a udělal aspoň jeden krok ven z té bubliny.

Protože ten, kdo jen sedí a nadává, nežije. Jen přežívá. A ničí ostatní. I mě.

Nečekám, že mi děda poděkuje. Nečekám, že se zítra změní. Ale odmítám dál předstírat, že to je v pořádku. Že je normální neustále plivat kolem sebe a očekávat, že vás za to někdo bude mít rád. Nebude. Až mě příště zase setře kvůli tomu, jak žiju, připomenu mu, že já aspoň žiju. On jen čeká, až bude moct začít nadávat zase zítra.

Možná mi někdo řekne, že bych měla být víc empatická. Že bych měla chápat stáří. Jenže já už chápu až moc. A právě proto říkám: Soucit není povinnost. Ani s dědou, který zahořkl a ubližuje všem kolem jen proto, že ho svět předběhl.

Protože i starý člověk má zodpovědnost za to, jak působí na druhé.