Článek
Bylo to v poledne, tramvaj narvaná k prasknutí, vedro k zalknutí. Na zastávce nastoupila starší paní – křehká, shrbená, s taškou, která byla nejspíš těžší než ona sama. Sotva se odlepila od dveří, tramvaj se prudce rozjela. Paní ztratila rovnováhu, udělala dva nejisté kroky a pak to přišlo – tvrdý pád přímo na kovovou tyč a podlahu u dveří. Zvuk, který jsem slyšela, nebyl jen o jejím těle. Bylo to prasknutí důstojnosti celé tramvaje.
Místo pomoci hrobové ticho a otočené hlavy
Čekala jsem, že někdo vyskočí, zvedne ji, zeptá se, jestli je v pořádku. Ale ne. Lidi se ani nehnuli. Jedna holka si nasadila sluchátka ještě pevněji, muž v obleku si začal upravovat manžety, puberťák si dál sjížděl TikTok. A to jsme byli sotva metr od ní. Paní se sama snažila zvednout, třásla se, dech měla přerývaný, ale nikdo se nepohnul. Nikdo.
A pak přišel „vrchol“ – řidičův výstup
Řidič otevřel dveře kabiny a místo toho, aby se zeptal, jestli má zavolat záchranku, začal na ni řvát: „Proč jste se nedržela?! Víte, kolik lidí kvůli vám zpozdím?“ Ta žena tam stála, bledá, otřesená, a místo podpory poslouchala veřejnou ostudu. Viděla jsem, jak jí zvlhly oči – a nebylo to bolestí z pádu. Bylo to tím, že ji v tu chvíli svět odkopl jako kus odpadku.
Kam jsme se to dostali?
Vždycky se říká, že národ se pozná podle toho, jak se chová k nejslabším. Tak jestli je tohle naše vizitka, tak je fakt na čase se stydět. Jestli jsme se stali tak otupělými, že radši předstíráme , že jsme si nevšimli, než abychom zvedli zadek a pomohli, pak už je jedno, kolik křížků má kdo na krku – morálně jsme staří, prohnilí a zbabělí všichni.
Moje reakce? Ať se stydí celá tramvaj
Ano, pomohla jsem jí. Zvedla jsem ji, odvedla na sedačku a ujistila se, že je v pořádku. A pak jsem se otočila na ostatní a nahlas řekla: „Jste fakt neskuteční. Tohle se jednou může stát vám. A víte co? Budu první, kdo se na vás taky vykašle.“ Možná jsem byla drsná, ale v tu chvíli jsem cítila, že to musí zaznít. Protože jestli se nezastavíme u jedné babičky, tak už se nezastavíme nikdy.
Děkuji Ivaně za příběh.
