Článek
Můžeme si to říkat hezky – jsme sociální stát, máme rovnost, blahobyt a důstojnost pro každého. Jenže realita? Když celý život vstáváte v šest, makáte přesčasy, přecházíte nemoci, abyste mohli pracovat a pak zjistíte, že váš důchod je jen o pár tisícikorun vyšší než důchod člověka, který v životě legálně nepracoval, máte chuť roztrhat výplatní pásky a přihodit k nim i občanku.
Tohle není solidarita. Tohle je výsměch. Tohle je oficiálně schválený parazitismus. Zabetonovaný do systému, posvěcený ministerstvem a hájený aktivisty, kteří nikdy nezažili, co to znamená být v práci na Silvestra nebo mít dovolenou, kterou nikdy nedostanete, protože někdo jiný má chřipku.
Omluvy, výmluvy a životní „osudy“
„Ale oni přece za to nemůžou.“ Můžou. Ne každý, ale zatraceně velké procento ano. Známe je všichni. Žijí z dávek celý život. Děti mají jak na běžícím pásu, práci odmítají, protože „za tu almužnu tam nepůjdu“. Na brigádu nepůjdou, protože „to je pod jejich úroveň“. Ale o důchod si říct umí. A stát? Naservíruje jim ho na zlatém podnose.
A zatímco vy počítáte každou korunu, jestli si můžete dovolit novou pračku nebo zimní pneumatiky, oni si žijí, jak se jim zachce. Bez stresu, bez závazků, zato s nárokem. Na všechno. A s papírem z úřadu, že je to v pořádku.
Důstojnost nepatří lenosti
Ano, každý má právo na důstojný život. Ale důstojnost si nemůžete koupit za lenost. Právo na důchod by nemělo být garantováno jen tím, že člověk dýchal. Kde je nějaká spravedlnost vůči těm, co celý život tahali fabriku, školu, nemocnici, kancelář nebo řídili autobus?
Důchod má být odměna. Ne úplatek. Nemá to být způsob, jak uplatit neschopnost, ale důkaz, že jste pro tenhle stát něco odvedli. Tohle by mělo být v zákoně. Nebo aspoň ve zdravém rozumu. Ale toho už je ve veřejné debatě zatraceně málo.
Zasloužený důchod? Proč ne. Ale za co?
Už mě nebaví mlčet. Už mě nebaví kývat hlavou na to, jak „nešťastné osudy“ ospravedlňují celoživotní flákání. Ne, být líný není osud. Je to volba. A ta by neměla být odměňována stejně jako každodenní dřina.
A když už stát rozdává důchody lidem, kteří celý život státu jen brali, měl by jim to aspoň napsat do rozhodnutí: „Tenhle důchod není zasloužený. Je to jen výsledek naší legislativní zbabělosti.“
Chci zpět systém, který měl úroveň
Když byl ještě zdravý selský rozum součástí politického rozhodování, důchod si člověk musel odmakat. Dneska? Hlavně že má „nárok“. Ať si o mě říká kdo chce co chce, ale já říkám naplno:
Důchod, který dostává někdo, kdo nikdy nepracoval, je urážkou každého, kdo celý život dřel.
A že to zní tvrdě? Možná. Ale pravda často bolí víc než realita, kterou si stát z pohodlnosti maluje jako „sociální spravedlnost“. Já tomu říkám legalizovaná nespravedlnost. A přestávám se na ni dívat tiše.
Děkuji Zdeňkovi za příběh.
