Článek
Zkoušela jsem si představit, jaké to asi je – ráno vstávat bez budíku, dát si cigárko na balkoně, zapnout TikTok a čekat, až cinkne sociální dávka. Jenže ouha, já na to nemám žaludek. A hlavně: já bych se za to prostě styděla. Jenže stydět se je dnes přežitek. Dnes se k parazitování hrdě hlásí lidé, kteří považují jakoukoliv práci za formu útlaku.
Mám tu v okolí pár takových exemplářů. Mají nový iPhone, ale neřeší náklady na MHD – mají „nóbl kartičku“. Zvládnou si objednat pizzu i nehty, ale nezvládnou jít do práce, protože mají „problémy s autoritami“. A když se jich zeptáš, proč nepracují, vytáhnou ze sebe elaborát o tom, jak je tenhle systém nebere takové, jací jsou. Přitom jim nikdy nikdo nebránil se zvednout a začít makat.
Důstojnost? Ano. Ale za vlastní.
Nechápej mě špatně. Jsou tady lidé, kteří si pomoc skutečně zaslouží. Staří, nemocní, rodiče samoživitelé na dně. Ale vedle nich existuje i celá sorta těch, kteří si z „pomoci v nouzi“ udělali životní strategii. Jsou zdraví, mladí, schopní, jen pohodlní, líní a sebevědomí jako start-upista s investicí od strejdy z Dubaje. Jenže místo tvoření projektu si radši chodí na úřad pro další příspěvek.
Tohle není o empatii. To je o drzosti. O generaci, která si plete svobodu s nezodpovědností a práva s nárokem na vše bez výkonu. Mluví o systému, který je „utlačuje“, zatímco sedí na gauči a streamují si novou řadu seriálu. Když je někdo vyzve, ať zvednou zadek a přiloží ruku k dílu, cítí se dotčeni. Mají přece právo žít důstojně. Jen to za ně, prosím, někdo zaplaťte.
Když mlčíme, schvalujeme
Co mě na tom štve nejvíc? Že se tváříme, jako by to bylo v pořádku. Že se bojíme říct nahlas, co víme všichni: že jsme vytvořili systém, kde jsou parazité chráněni víc než ti, kdo táhnou celou společnost. Že když já udělám chybu v daňovém přiznání, přijde na mě kontrola. Ale když někdo pět let sedí doma, protože „neví, co by chtěl dělat“, dostává dál podporu a plácání po zádech za „odvahu být sám sebou“.
Když ti to vadí, jsi nenávistný. Když na to upozorníš, jsi extremistka. Ale jestli se tady něco vymklo kontrole, tak to není moje rozhořčení. Je to jejich drzost. A naše mlčení.
Kde je hranice?
Jak dlouho ještě budeme platit za něčí „osobní cestu“ k sebeobjevení? Jak dlouho ještě budeme poslouchat výmluvy na „toxickou pracovní morálku“ od lidí, kteří v životě nedrželi v ruce nic těžšího než ovladač? A kolik generací vychováme v přesvědčení, že být užitečný je fuj?
Odpovědnost není sprosté slovo. Práce není trest. A solidarita neznamená, že si necháme srát na hlavu od těch, kteří si spletli právo na pomoc s právem na pohodlný život za cizí peníze.
Až příště půjdeš do práce…
Až příště v pět ráno poběžíš na tramvaj, abys to stihla do fabriky, nebo sedět v kanceláři do osmi, protože je uzávěrka – vzpomeň si na ty, kterým je práce „pod úroveň“. A pak se zeptej sama sebe: vážně jsme jako společnost ještě normální?
