Článek
Každý měsíc ty samé výkřiky: „Důchody jsou almužna!“, „Za to se nedá žít!“, „Stát nás nechal na holičkách!“
A ano, stát není žádný anděl. Ale když se podívám kolem sebe, ne všechno je jen vina systému. Často je problém i jinde. V peněženkách, které jsou prázdné a hlavách, které nikdy nepochopily, že spořit se má, když ještě máš z čeho.
Šedesát let v produktivním věku. Třicet let možností spořit. Ale na konci? Nula na účtu a prst natažený k dětem nebo státu.
Nejsme Amerika. Nikdo tu neumírá na ulici kvůli nezaplacené zdravotní péči. Ale přesto tu žije generace seniorů, která v mnohých případech roky žila stylem „hlavně ať to máme hned“. Žádné investice, žádné rezervy, žádné plánování.
Auto na leasing, dovolená na splátky, dárky na úvěr. A dnes? Pláč, že s důchodem 14 tisíc nelze žít.
A já se ptám, co jste pro sebe udělali dřív?
Kupovali si „značky“, krmili děti smažákem, bydleli v nájmu třicet let a spořit začali až tři roky před penzí.
Když jim někdo řekl o stavebním spoření nebo investici, mávli rukou. Když mohli pronajmout nevyužívaný byt, radši ho nechali chátrat. Když vydělávali, radši si koupili novou kuchyň než si tvořili rezervu.
A dnes říkají, že nemají na léky.
A stát? Ten jen vymýšlí nové dávky, místo aby řekl: „Zodpovědnost není sprosté slovo. Měli jste se starat dřív a žít rozumněji.“
Ale kdo se dnes odváží říct některým důchodcům, že část jejich situace je jejich vina? Nikdo. Protože byste byl za necitlivého grázla.
Tak já to klidně vezmu na sebe.
Jsou senioři, kteří mají málo a nemohli s tím nic dělat. Ale je jich podstatně méně, než se tvrdí.
Znám desítky důchodců, kteří měli běžnou práci a dnes žijí slušně. Protože rozumně uvažovali. Nepřeháněli. Plánovali. A hlavně – chovali se zodpovědně. Nepořizovali si věci na splátky, když věděli, že to přetěžuje rozpočet.
Měli méně dárků na Vánoce, ale více klidu v lednu.
Ale ti, co celé roky rozfofrovali svou výplatu do poslední koruny? Ti dnes žádají o příspěvky. O potravinové balíčky. A obviňují svět, že je zradil.
Některé důchody nejsou almužna. Jsou výsledkem životního stylu.
Ano, je kruté to slyšet. Ale stejně jako nelze litovat třicetiletého muže, který odmítá pracovat a čeká na dávky, nemůžeme donekonečna omlouvat i každého seniora jen proto, že je mu přes šedesát.
Špatné finanční návyky se neztratí s věkem. Jen je pak dražší za ně platit.
Místo pláče o drahých rohlících by měl stát spustit masivní kampaň o finanční gramotnosti – pro každého.
Protože dokud budou lidé věřit, že se spoření rovná zbytečný stres a že stát se vždycky „nějak postará“, bude se tato situace opakovat pořád dokola.
A z dětí, které dnes vidí babičku natahovat ruku pro dávky, budou dospělí, kteří nebudou znát nic jiného.
A pak se z toho kruhu nikdy nedostaneme.
Možná jsem tvrdá, ale někdo to říct musí:
Ne všechna bída je nespravedlnost. Část je jen následek dlouhodobé pohodlnosti. A to není o věku, to je o mentalitě.
