Článek
Důchod přes 21 000 Kč je podle mě celkem nadstandardní částka. Přesto se stále se najdou jedinci, kteří si stěžují, že s tímto příjmem nedokážou vyjít a mají pocit, že berou málo. Jak je možné, že jiní senioři dokáží hospodařit i s částkou o několik tisíc nižší a ještě si odkládat stranou na nenadálé výdaje nebo třeba na dědictví pro vnoučata.
Důchod versus minimální mzda
Hodně lidí v produktivním věku dnes musí vyžít s minimální mzdou, která je po odvodech podstatně nižší než 21 000 Kč měsíčně. Konkrétně jde o cca 16 000 Kč (hrubá minimální mzda je aktuálně 18 900 Kč). A tito lidé často navíc nemají na starost jen sami sebe, ale i malé děti. Naopak důchodci mají mnohem méně finančních závazků – jejich děti jsou dávno dospělé a vlastní bydlení mají zařízené. Přesto některým nestačí ani důchod, který je v podstatě jistý a pravidelný pasivní příjmem. Navíc si k němu mohou bez problémů i něco málo přivydělat, podle toho, kolik peněz na svůj standard potřebují.
Promarněné příležitosti
Dnešní čerství důchodci mají za sebou desítky pracovních let v zemi, která nabízela obrovské množství příležitostí. Pokud si někdo nevybudoval dostatečný finanční polštář v produktivním věku, nemůže z toho vinit stát, ale jen sám sebe. Ono totiž i pravidelné odkládání jen několika tisíc korun měsíčně po dobu deseti let by mohlo znamenat významnou rezervu. A co teprve investice? Příležitosti tu byly, a jaké!
Před 10–15 lety například ceny nemovitostí umožňovaly jejich pořízení i lidem s průměrnými příjmy. O tom si dnes můžeme nechat jen zdát. Hypotéky se pohybovaly na úrocích kolem 1 %, což byla perfektní příležitost zajistit si investiční příjem do budoucna. Kdo této šance nevyužil, ač mohl, je teď závislý na tom, co mu dá stát, nebo co si sám přivydělá.
Špatná rozhodnutí
Přenechat vlastní byt či dům potomkům „do začátku“ je sice hezké gesto, ale pokud vás tyto děti v důchodu nepodpoří, bylo to gesto hloupé. Ti, kdo si vlastní bydlení nezajistili, nebo o něj přišli, teď čelí vysokým cenám nájmů. S důchodem 21 000 Kč pak musejí senioři skutečně výrazně omezit své výdaje. V takových případech je ale nutné přiznat si vlastní podíl viny – stát nemůže nést odpovědnost za soukromé chyby, které jedinci udělají.
Méně utrácet nebo více vydělat
Pokud člověk považuje 21 000 Kč za nedostatečných, má v zásadě dvě možnosti. Buď se naučí pořádně šetřit a utáhne si opasek, nebo bude nějakým způsobem pokračovat v práci. Šetření vyžaduje omezit výdaje na jakákoliv nadstandard – značkové oblečení, výlety, předražené služby či nákladné koníčky. Druhou možností je zůstat v práci o pár let déle. Pokud by člověk pracoval navíc 3 roky a během nich si část důchodu spořil, může si naspořit stovky tisíc korun, které lze dále investovat – například do menší nemovitosti, která mu bude generovat další pasivní příjem.
Lidé by si měli uvědomit, že stát není a nemůže být berličkou pro každého, kdo nevyužil své možnosti a příležitosti. Odpovědnost za své životní podmínky nese každý sám a je jen na něm, co s tím udělá. Přesně, jak praví známé přísloví: „Jak si kdo ustele, tak si taky lehne.“
