Článek
Vyrostla jsem v učebnicovém modelu: ženská má makat, starat se, držet pusu.
Máma vstávala brzy, šla do práce, domů nákup, večeře, praní, uklízení, večer padla k televizi. Žádné koníčky, žádná radost, jen povinnosti pořád dokola.
Kdykoliv jsem zmínila cestování, kariéru nebo to, že nechci okamžitě rodinu, zatvářila se, jako bych oznámila, že půjdu krást.
„Hlavně neskonči sama,“ omílala dokola. Překlad: buď jako já, nebo jsi špatná.
Nechtěla dceru. Chtěla potvrzení, že její život měl smysl
Dlouho jsem si myslela, že mě jen chrání. Jenže pak mi došlo, že potřebuje hlavně uklidnit samu sebe, že její volby byly správné.
Když jsem řekla, že nechci děti ve dvaceti – drama.
Když jsem se odstěhovala a začala bydlet sama – „zrada“.
Když jsem změnila práci za lepší – „buď ráda, že tě vůbec vzali“.
Máma neunesla, že odmítám žít život unavené služky. Že se nechci smířit s tím, že žena je robot na domácnost a tiché trpění. Nechtěla slyšet, že to, co ona nazývá „normální“, je ve skutečnosti totální rezignace.
„Ty se máš, já jsem si nic takového dovolit nemohla“
Když jsem si poprvé zaplatila dovolenou u moře, místo radosti přišlo:
„Ty se máš. Já jsem si nic takového dovolit nemohla.“
Ne konstatující věta. Výčitka. Jako by moje štěstí bylo útokem na její život.
Jenže já nezažila žádnou neviditelnou sílu, která by jí zakazovala žít. Viděla jsem jen to, jak dobrovolně všechno cpe do druhých a sama sebe maže z existence.
Když jsem nastoupila do práce, kde mě konečně platí a berou vážně, slyšela jsem:
„Já být tebou, jsem vděčná, že mě vůbec vzali.“
Já nechci být vděčná za drobky. Chci žít naplno – a bez omluv.
„Nechci být jako ty“ – věta, která ji zničila a mě zachránila
Zlom přišel, když začala tlačit na „normální život“:
„Kdy z tebe bude normální ženská? Chlap, barák, děti. Co z té tvé práce jednou bude?“
Ten den jsem poprvé řekla:
„Já nechci být jako ty.“
Ztuhla.
„Takže jsem byla špatná máma?“
Ne. Byla máma, která mě milovala, ale čekala, že jí to vrátím tím, že zopakuju její život. Jenže já jsem se poprvé rozhodla nezradit sebe kvůli cizímu svědomí. Ani kvůli jejímu.
Od té doby je uražená. Chladná. „Ty si myslíš, že jsi něco víc,“ slyším mezi řádky pokaždé, když se zmíním, že mi je fajn.
