Článek
Když mi někdo řekne, že „děti jsou dar“, mám chuť mu to svoje na hodinu půjčit. Bez návodu. Bez pauzy. Bez možnosti odchodu. Protože ano, jsou darem. Ale někdy i zkouškou nervového systému. A ne, neříkám to z nenávisti. Říkám to z frustrace, která se na mateřských fórech zametá pod koberec.
Kde je ten prostor říct nahlas, že mě dneska moje dítě fakt sejří? Že mě psychicky vysává. Že křičí, kope, hází po mně talíře a já přemýšlím, kde jsem udělala chybu. Jestli je to výchovou, vývojem, nebo vesmírem. A pak mě dorazí poznámky typu: „To si vychutnej. Jednou ti to bude chybět.“
Fakt? Tohle? Ten moment, kdy mi dítě ječí do ucha a já už pět hodin nejím? To mi bude chybět? Já bych si teď klidně vychutnala kafe v tichu a chvíli, kdy mě nikdo neosahává.
Miluju ho. Ale fakt mě štve.
Tohle je podstata. Miluju své dítě. Ale někdy se těším, až večer usne, a já budu mít chvíli pokoj. A to není nic špatného. Neznamená to, že jsem necitlivá mrcha. Znamená to, že jsem člověk. S nervy, se stresem, s únavou. A s potřebou dýchat.
Mám ho ráda, i když zrovna vylil kečup do zásuvky. I když mi řekl, že jsem „zlá maminka“. I když se uprostřed obchodu válí na zemi, protože nedostal sušenku. Jen si prostě přeju, aby tuhle část někdo pořád nelíčil jako krásnou a zalitou sluncem. Protože tahle realita se žije líp, když víš, že v tom nejsi sama.
Kolektivní lež mateřství
Kdo vlastně určil, že mámy musí být vděčné, tiché a trpělivé? Kdo rozhodl, že říct nahlas, že to nezvládám, je známka selhání? Kde jsme se naučily, že „dobrá máma“ se usmívá, zatímco se jí vaří mozek?
Být matkou je největší zátěžová zkouška. Není to kurz trpělivosti. Je to každodenní emoční maraton. A někdy už prostě nechceš běžet. Chceš jen sedět, dívat se z okna a necítit vinu.
Jenže místo pochopení dostaneš nálepku: špatná matka. Protože ses odvážila říct, že dítě tě dneska fakt vytáčí. Že nejsi vděčná za každé „mamííí“. Že občas pochybuješ, jestli to vůbec zvládáš.
Mlčet? Nikdy víc.
Tahle společnost umí být na matky děsivě přísná. Mluvit o psychickém přetížení? Slabost. Přiznat, že tě dítě štve? Nevděk. Ale mně už mlčet nebaví. Chci roztrhat tu fasádu, že když se na dítě zlobím, jsem zrůda.
Nejsem. Jsem vyčerpaná, přetížená, milující máma. A místo toho, aby mě někdo učil, jak být zenová, bych ocenila, kdyby se mě někdo zeptal: „A co potřebuješ ty?“
