Dojemné příběhy chudých seniorů hrají na city, realita ale může být jiná

Nedávno jsem narazila na článek o chudé seniorce, která nemá pomalu ani na jídlo a bez milodarů by v podstatě nepřežila. Netuším, co je, či není na článku pravdy, ale článek obsahuje několik věcí, díky kterým mi celý příběh přijde doslova směšný. Chápu, že jsou věci, které si stařenka, třeba nemusí uvědomovat, ale očekávala bych, že když se u ní angažuje nějaká nadace, tak místo toho, aby z ní dělala exemplární příklad seniorské chudoby, tak jí raději poradí. Zejména, když v tomto případě, z toho, jak je v článku popsán, se řešení nabízí doslova samo.

V článku se seniorka dojímá, jak jsou věci drahé a jak si nemůže dovolit koupit ani mrkev, protože kilo stojí 80 Kč. No, nevím, kde zmíněná stařenka nakupuje, protože, když jsem naposledy byla nakupovat já, tak kilo mrkve stálo dvacku a když bylo ve slevě, tak 15 Kč. Mimochodem, tyto ceny si můžete snadno ověřit, když do hledáčku zadáte „kilo mrkve“. Kdepak se asi v článku stala chyba nebo snad seniorka lhala? Samozřejmě, je možné, že už se to paní v hlavě trochu plete. Od autora článku bych ale očekávala, že než článek zveřejní, tak mu udělá nějaký edit a nesmysly vypustí.

Co mě opravdu dostalo, byla valcha a následná pračka za 10 000 Kč. Už před 30 lety byly pračka naprosto samozřejmým vybavením všech domácností. Zajímavé, že paní celých 30 let vydržela jedna valcha. Nebo, jak to řešila? Moc by mě zajímalo, jak skoro nechodící seniorka v průběhu desítek let lítá po Brně, které je druhé největší město v ČR a shání valchu. Dost bych se divila, kdyby se v Brně vůbec nějaká našla. A o tom, jak pere dnešní křehké a umělé materiály, které vyžadují šetrné zacházení na valše, bych si taky ráda poslechla. Ona i ta pračka za 10 000 Kč před 24 lety je dost diskutabilní. Sice nevím, za kolik se tenkrát pračky prodávaly, ale vzhledem k tomu, že dnes bez nějakého většího snažení seženete pračky za 6 - 7 000 Kč a v průběhu let se pořád zdražuje, těch 10 000 Kč se mi moc nezdá.

V srdce rvoucím příběhu seniorka popisuje, jak si na zákusky nedovolí se ani podívat, aby jí nebylo líto, že si je nemůže koupit. Asi by mi jí bylo fakt líto, kdybych roky nedělala to samé. Sice z jiného důvodu, nicméně taky bych si ráda dala a nedám. Zákusky si kupuju naprosto výjimečně. Za prvé je to proto, že věřím, že cukr je bílý jed, takže se mu snažím vyhýbat. Za druhé si myslím, že když dětem cpu místo sladkostí ovoce, tak bych měla jít příkladem, a za třetí proto, že kdybych snědla tolik sladkého, kolik bych ráda, tak neprojdu dveřmi. Ale tohle už tak dojemně nezní, že?

A na konec si dáme třešničku. Z článku mi vyplývá, že zmíněná seniorka žije ve vlastním bytě 2+KK v Brně, ale „pláče“, že nemá na jídlo a článek dojímá příběhy o zákuscích. Kdyby vyměnila byt 2+kk v Brně za 1+1 v Brně, tak má rázem v kapse jeden, dva, možná i tři miliony a v másle se může třeba koupat a hovězí si dávat klidně 3× denně.

Já sice chápu, že dojemné příběhy lákají, jen by podle mě, neměly být vyloženě padlé na hlavu. Spoustě seniorům by daleko více než balíčky s almužnami pomohlo, kdyby si na ně někdo udělal chvíli času a pomohl jim v současném světě fungovat. Spousta starých lidí živoří, a přitom si neuvědomují, že „sedí“ doslova na milionech. Už jsem hodně krát zažila situaci, kdy senior vyhodil „staré krámy“, které se mu doma válely z dob jeho mládí. Ve skutečnosti se ale zbavil hodnotné starožitnosti, ve které jen neviděl její hodnotu v současné době. A bydlení skoro nepohyblivé seniorky v 2+kk je toho dalším příkladem. Copak by paní nebylo lépe v menším bytě, kde není tak velká plocha na úklid, a zároveň s pár miliony v kapse, kdy by si mohla objednat dovoz hotových jídel, k lékaři jezdit taxíkem a udělat si na stará kolena trochu radost?