Článek
Hana je úplně obyčejná dáma, která celý život pracovala, nemá dluhy, své povinnosti hradí včas. Když žádá o pomoc stát, připadá si „jako vyžírka“. Pokud něco v životě vnímá jako chybu, tak to, že na radu úřednice využila možnosti vstoupit do předčasného důchodu. To se totiž na její penzi velmi negativně podepsalo. Možná to je pro mnohé čtenáře stále jen těžko pochopitelné, ale i takhle vypadá život některých seniorů v Česku v roce 2024. - Rozhovor vede Silvie Dymáková.
Nenakupuju podle toho, co potřebuju. Nakupuju striktně podle toho, co je levný.
Kdy jste naposledy měla třeba rajskou s hovězím?
To už ani nevím. Ale určitě jsou to roky. Dřív jsem vařila ptáčky, svíčkovou, guláš, rajskou. Všechno z hovězího. Dneska dělám všechno z vepřovýho. A nejen hovězí, i ta zelenina je dneska drahá. Je to čím dál horší a já se děsím toho, co bude. Včera jsem koukala, že za kilo mrkve chtějí 80,-/kg. Cibule 32,-/kg. Já prostě musím chodit jenom po slevách, ale to hovězí, to vůbec ve slevách není. Jenom to vepřový. Kýta. Ale to vůbec nemá s kýtou nic společného. To je něco mezi pleckem a kýtou a z toho já vařím. A kuřata, když jsou zlevněný, samozřejmě. Kupovala jsem si křídla, kde jich bylo na tácku 6, stálo to kolem čtyřiceti korun, udělala jsem polívku a pak jsem ta křídla obrala a k tomu jsem si udělala brambory s cibulkou a měla jsem oběd. A teď? V Kauflandu stojí křídla 114,-.
Jak často chodíte na nákup?
Málo. A koukám jen na slevy, na nic jinýho. Třeba jednou za tři dny a kupuju si vždycky jen trošku, abych to taky unesla.
Jak tedy nakupujete? Píšete si, co potřebujete, nebo opravdu koukáte jen na to, co je v akci?
Já už dávno nenakupuju podle toho, co potřebuju. To už dávno ne. Nakupuju striktně podle toho, co je levný. Kafe stojí 140,- a já si ho koupím jenom, když je za devadesát ve slevě. Vajíčka v Bille 48,- a v Penny za 26,- deset vajec. Jenže já do Penny nedojdu. Takže jsem si vajíčka nekoupila a prostě počkám, až je budou mít tady v akci v Bille.
A jak často si vaříte?
Vařím si tak, abych to měla na víc dní a mohla to dát do mrazáku. Umím zpracovat úplně všechny zbytky. Nevím, co je koupit máslo, nevím, co je koupit hovězí maso, vepřový kupuju jen ve slevách. Ale uvařit si musím, protože nehodlám utrácet za drahý obědy v restauracích. Včera jsem si koupila kuře, odřízla jsem řízky, z krku a křídel jsem si udělala polívku a stehna mám v mrazáku. Takže já to kuře mám minimálně na tři dny. Já prostě šetřím, to mě tak naučil život.
Co třeba nějaký zákusek, koupíte si občas?
Ne. Tím směrem ani vůbec nekoukám, když jdu v obchodě kolem zákusků, tak prostě otočím hlavu, aby mi to nebylo líto. Protože to jsou peníze, který můžu dát do něčeho důležitějšího a taky si musím někde ušetřit. Teď jsem platila 8 tisíc za zubní náhradu. A taky teď nemám ani kredit, protože na něj prostě nemám.
Vy jste mi říkala, že pobíráte hmotnou nouzi, ale že vás to trápí. Co přesně vás na tom trápí?
Protože si připadám jako vyžírka, co otravuje. Oni mi přidají 280,- k důchodu, ale to, jak to na jedné straně přidají, tak mi to zase na druhé straně ta hmotná nouze odebere. Hmotnou nouzi teď beru 650,-. Brala jsem 1100,- ale právě tím, že se valorizoval důchod, tak mi to snižují. A chodí sem kontroly z úřadu, dvě slečny, a kontrolují, jestli jsem dostatečně chudá. Každý měsíc jsem musela dokládat, že mám zaplacené inkaso, taky mi dávali stravenky, pro ně jsem si musela chodit dvakrát do měsíce. Ale já, prosím vás, nejsem žádná bezdomovkyně, nejsem někdo nepřizpůsobivý. Já řádně platím svoje povinnosti, řádně platím tady do fondu, nekradu, tak jako proč já tady mám chodit pro dávky, kde se mnou jednají, jak se mnou jednají? Nejradši bych to zrušila, jenže i těch 650,- je pro mě hodně peněz.
Zajímal by mě váš život, můžeme ho ve stručnosti shrnout?
Já se narodila v roce 43, jsem z Prahy. Maminka měla 8 dětí, já jsem třetí. Dvě z těch dětí umřely. Tatínek utekl po skončení války někam do zahraničí a už jsem ho neviděla, vůbec si ho nepamatuju. Moje nejsilnější dětská vzpomínka je chudoba. Mamka se o nás vůbec nezvládala starat. Ona byla hodná, ale nezvládala to. Do školy jsem nosila vždycky chleba s margarínem. A děti bohatých rodičů měly namazanej chleba s máslem, s nějakou uzeninou. A já jim strašně záviděla a vždycky jsem si říkala: „Já bych si tak dala.“ Pak to dopadlo tak, že mě a starší ségru si k sobě vzala babička s dědou, tam se to zlepšilo a tam už jsem mohla jíst i normálně. K mamce jsem občas jen chodila, třeba když mi pro ni babička dala padesátikorunu a řekla: „Na, dones to mámě.“ Já jsem tam přišla a viděla jsem nejmladšího sourozence, jak jí suchej knedlík a pamatuju si, jak jsem tam plakala za skříní z toho, jakou ta matka a mladší sourozenci měla bídu.
Šla jste po základní škole studovat?
Ne. Já mám jenom základku. Protože moje máme umřela v roce 1953, mně bylo deset a babička s dědou si k sobě vzali i ty další sourozence. A já byla ten, kdo se o ně musel starat. Takže já jsem strašně moc chtěla studovat, ale prarodiče mě nepustili ani do učení. Oni chtěli, abych pracovala doma. Proto jsem se tam brzy vdala, protože jsem chtěla pryč, tak jsem si vzala o 15 let staršího mužskýho. Vzala jsem si ho proto, že už jsem nechtěla být v té rodině, nechtěla jsem být u babičky, protože jsem se musela starat o další sourozence. Bylo mi 18 a měla jsem chlapa, kterému bylo 33. Vlastně i proto jsem se potom rozvedla, protože už to pak nešlo a prostě jsme si přestali rozumět. To bylo synovi 14 let. Když jsem odešla od manžela, nechala jsem tam úplně všechno, nevzala jsem si ani příbory. A syn žil s ním. Já tam chodila uklízet a částečně jsem tam byla až do doby, než syn šel na vojnu, protože jsem nechtěla, aby to pociťoval. Až když přišel z vojny, tak jsem se osamostatnila úplně a on taky.
Co jste všechno v životě dělala?
Syn nechtěl chodit do školky, protože strašně plakal, takže jsem ho nechala doma a chodila jsem nárazově uklízet. Šila jsem pro lidi na zakázku. V té době manžel bral 1800,- a jen byt byl asi 500,-. Pak jsem nastoupila do Rudého práva a dělala jsem v tiskárně, ale jen noční, abych mohla být se synem. Jenže tam jsem tahala těžké balíky, patnácti dvacetikilové a tam začaly moje zdravotní problémy. Páteř mám naprosto oddělanou. Když vytírám, tak mám šílené bolesti. Chodím dnes s chodítkem a hůlkou, bez toho se neobejdu.
Jaké dnes máte se synem vztahy?
Špatné. Ke mně opravdu nikdo nechodí. Syn přijde jednou za měsíc na půl hodinky. Vnoučata mám tři a můžu vám říct, že o nich vůbec nevím. Až tak, že si kolikrát nemůžu vzpomenout na jejich jména. Ta samota je strašná.
Máte tady nějaké kamarádky?
Vůbec. Měla jsem tady jednu, která mi pomáhala, ta žila v sedmém patře. Ona mi pomáhala na úřadech, protože všude se ruší formuláře a všude chtějí všechno elektronicky. Ale já žádnou elektroniku nemám a nerozumím tomu. A ani bych ten internet neměla z čeho platit. Ale ta umřela. Dneska jsem brala 11900,- důchod a z toho zhruba polovinu dám za byt. Mám maličký 2+kk a platím do SVJ asi 5700,-. Takže se snažím šetřit. Z pračky si vodu chytám do vany, tím zalívám záchod a díky tomu dosáhnu nějakého přeplatku, jenže zase díky tomu přeplatku mi tři měsíce nebudou vyplácet ani korunu z hmotné nouze, protože mi to odečtou.
Vy jste zmínila, že nerozumíte elektronice. Přiznám se, že jsem už mnohokrát přemýšlela o tom, jak náročné to pro seniora musí být, pohybovat se ve světě elektronických podání všeho.
To je neskutečnej stres. Já jsem celej život byla zvyklá, že se mi všechno strhávalo ze SIPa. Měla jsem SIPO, došla jsem si na poštu a bylo to. Jenže. Pošta už teď pořádně nefunguje, pobočka, kterou jsme měli blízko, ta úplně skončila, zrušili ji. A na té, která je tady o něco dál, je tím pádem strašně moc lidí, takže já tam musím dvě hodiny čekat, abych zaplatila inkaso. Navíc mám astma, neskutečnej kašel a kolikrát mě to úplně paralyzuje a nemůžu ani na krok. A když mi pošlou dávky z té hmotné nouze, na poštu, tak to třeba ani nestihnu a vrátí se to zpátky.
V kolika letech jste šla do důchodu?
Od roku 1992 jsem se starala o nemohoucí babičku, to jsem byla na Úřadu práce. Sourozenci se o ni starat nechtěli, já jo. Dala jsem výpověď v tiskárně a oni se skládali na to, aby platili náklady na můj byt a já o ni mohla u ní doma pečovat. Babička zemřela v roce 1994 a já během doby, co jsem se o ní starala, byla na úřadu práce. Jenže jak jsem měla z tiskárny oddělaná záda a spojilo se to s péčí o babičku, tak mi lékaři zjistili skoliózu a na ni jsem dostala částečný invalidní důchod. 1800 korun. A já neměla skoro na zaplacení bytu, protože jsem platila zhruba stejně. Takže jsem si začala přivydělávat zase šitím, ale legálně. Pak mi ten invalidní důchod vzali, vzali mi peníze, ale nechali mi pracovní neschopnost, tedy, že nesmím pracovat v sedě, zvedat těžké věci, dlouho stát a podobně. A to jsem měla tři roky před důchodem, bylo mi 54 let. Bohužel na základě toho papíru mě žádnej podnik nechtěl zaměstnat. Říkali mi: „A co tady jako budete dělat, když nic nesmíte? My vás zaměstnáme a budete věčně doma?“ Takže mi na úřadu práce poradili, že si můžu zažádat o předčasný odchod do důchodu. A já jsem tu paní za přepážkou poslechla a tím jsem se dostala do situace, že jsem strašně znevýhodněná a vůbec jsem netušila, jak moc.
Já jsem vyrůstala na margarínu a na margarínu zemřu.
Takže 54 let vám bylo, když jste nastoupila do předčasného důchodu. To byl rok 1997.
Jo. A vyměřili mi 3100,-.
A teď berete kolik?
11900,-. A když se valorizuje procenty, tak na tom zase vydělávají ti, co mají vyšší důchody. V roce 2000 se mi rozbila valcha na praní. Ona se mi rozbila, já máchala prádlo v ruce..
Počkejte moment, omlouvám se, že vám do toho skáču, ale v roce 2000 jste prala prádlo na valše?
Jojo, v roce 2000, to vím naprosto přesně. A já jsem šla do železářství koupit novou valchu a tam mi řekli: „Paní, odkud jste přiletěla? Dneska se pere v automatických pračkách a vy chcete valchu?“ Takže jsem si vzala půjčku na pračku, deset tisíc a splácela jsem to. To byla hrozná doba.
Jaká byla z vašeho pohledu nejhorší doba? Kdy jste měla nejméně peněz na jídlo?
Když zemřela babička. To jsem byla na tom úřadu práce, skoro tři roky.
Jak trávíte teď svoje dny?
Ještě tak do 65 let jsem hodně jezdila na kole, to mě bavilo. A teď je trávím úklidem a vařením. Nebo jedu na hřbitov za babičkou, maminkou a dvěma sourozenci, ale to je pro mě čím dál těžší, pak musím dlouho ležet. Nebýt Nadačního fondu Příběhy, tak nevím, jak bych přežívala, díky nim mám teď jídlo. Vozí mi nákupy, dávají mi poukázky na jídlo do Billy.
Co je pro vás teď jako pro seniorku nejhorší? Jsou to ty vysoké ceny? Nebo už to zmíněné elektronické řešení všeho? Nebo ještě něco jiného?
Všechno. Já prostě žádnou techniku nemám a nemám na to, abych si pořídila internet. 60 let žiju nějak tak, jak jsem byla zvyklá a tohle se učit nebudu a hlavně na to nemám. A tak celkově je to těžká doba. Ale já to zvládnu. Jak pořád říkám. Já jsem vyrůstala na margarínu a na margarínu zemřu.
Nákupy seniorům v nouzi vozí Nadační fond Příběhy. Na potravinovou pomoc, kterou poskytují seniorům, můžete přispět ZDE, nebo přímo na stránkách nadačního fondu.
Paní Hana není ani zdaleka jediná, komu NF Příběhy pomáhá. O potravinové chudobě ví své například i paní Jarmila z Vysočiny, o své situaci hovoří v tomto medailonku.
