„Dobrá kniha si nakladatele najde,“ říká šéfredaktor Jakub Sedláček

Jaký je současný stav knižního trhu? Já se vlastně pořád střetávám s protichůdnými informacemi. Na jedné straně slyším, že lidi dnes tolik nečtou, na straně druhé, že vychází nejvíc knížek v naší historii.

Máte pravdu, je v tom jistý paradox. Knížek u nás vychází opravdu hodně, mluví se o patnácti až osmnácti tisících nových titulů ročně, ale současně klesají jejich náklady. Někteří nakladatelé, spíš ti větší, to řeší tím, že nízké náklady saturují větším počtem vydávaných titulů. Jiní volí jiné strategie. Třeba my v Pasece jsme ani v dobách, kdy se knižnímu trhu dařilo lépe než dnes, příliš neexpandovali a nikdy jsme nepřekročili rámec pěti desítek novinek vydaných za rok. Takový trvale udržitelný knižní rozvoj se ukázal být i efektivní obchodní cestou: našim knihám dokážeme věnovat nejen redakční a grafickou péči, ale i marketingovou pozornost. Při větším počtu titulů bychom toho v dostatečné míře schopni nebyli.

Jinak si ale myslím, že česká společnost je čtenářsky mimořádně vděčná. Potvrdili by vám to asi i knihovníci, neboť narostl počet zájemců, co oprášili průkazky do knihoven. A taky provozovatelé moderních knižních secondhandů, které fungují na internetu a posílají do oběhu zánovní publikace. Koupím si v knihkupectví detektivku, přečtu ji a namísto, abych si ji zařadil doma do knihovny, ji pošlu udál. Myslím, že pohled na knižní trh ze strany těch, co se zabývají tímto sekundárním obchodem, bude jiný než to, co vám o knižní branži řekne nakladatel nebo klasický knihkupec. A zapomínat bychom neměli ani audio formáty, které – na rozdíl třeba od e-knih, jimž se trochu klamně prorokovala zářná budoucnost – skutečně rostou.

Když říkáte, že nakladatelství řeší tu situaci tím, že vydávají více titulů v menších nákladech, tak se nabízí otázka, jestli se tím nějak nesnižuje kvalita? Nebo i když se tady vydává více titulů, tak pořád se ta kvalita drží, protože ve světě je tolik skvělých autorů, že téměř nejde sáhnout vedle?

Tak sáhnout vedle lze vždycky. Záleží ovšem také na tom, s jakou úrovní kvality se nakladatel spokojí. Neřekl bych, že kvalita vydávaných knížek v Česku nějak masivně klesá. To vůbec ne. Je to také tím, že u nás má už od časů Československa redakční a nakladatelská práce ohromnou tradici. Budovala se tady mnoho desítek let a s ní i určité standardy. Pravda, v devadesátých letech tato tradice utrpěla, neboť se s otevřenými možnostmi objevila na trhu řada špatných překladů i špatných knih obecně, ale ty doby jsou pryč. Zásluhu na tom má mimo jiné Obec překladatelů a jí udělovaná anticena Skřipec. Nepochybuji, že v klasických zavedených kamenných nakladatelstvích se redakční standardy drží pořád.

Novinkou na trhu, která toto trochu rozvolňuje, jsou nejrůznější vydavatelské služby a vůbec fenomén „self-publishingu“ (vydávání knih bez nakladatele, pozn. autora). Prostě napíšu knížku a rozhodnu se, že si ji vydám sám, protože si chci všechno dělat sám anebo jsem se třeba v klasickém nakladatelství setkal s odmítnutím. To dneska jde, a jde to poměrně snadno. Musí se tomu samozřejmě věnovat spoustu času a musí se věnovat tomu, čemu by se při využití služeb nakladatele autor vůbec nevěnoval. Jdu-li cestou „self-publishingu“, musím si sám zajistit redakční práce, musím si sám zajistit tiskárnu – a především distribuci. Ale pokud je někdo ochoten tomu věnovat energii a baví ho jít dvakrát do týdne s balíčky na poštu nebo do Zásilkovny nebo chce s batohem či s autem objíždět knihkupectví a tam si to řešit individuálně, tak proč ne? Je to dnes silný trend. Ovšem já, kdybych byl v pozici autora, tak po těch řekněme třiceti letech, co jsem prošel nejrůznějšími redakcemi, bych vždycky volil nakladatelství. I z toho důvodu, že pokud si nakladatel získá autorovu důvěru, tak pro něj může být třeba náročným partnerem, ale vždycky je to ku prospěchu věci. I vyhrocená debata nad rukopisem může kvalitu díla posouvat mnohem dál. A to se vám v péči nějakého kamaráda, který slíbí, že vám udělá korektury, prostě nestane. Už jen proto, že nepohlíží na vaše dílo profesionálníma očima, ale očima kamaráda, který vás nechce trápit.

Lze to třeba přirovnat k tomu, jak pracují filmoví producenti. Dneska díky dostupným technologiím může natočit film a sdílet jej na nějaké digitální platformě v podstatě každý. Ale chcete-li udělat film se vším všudy, film, který bude mít dobré obsazení a vynikající režii, potřebujete dobrého producenta, který sežene na film peníze a pak jej dostane na festivaly. Takový producent samozřejmě vznáší určité nároky. Má třeba představu o tom, jak by měl vypadat scénář. Má představu o tom, kdo by měl film režírovat nebo kdo bude stát za kamerou a jaké obsazení by se mělo zvolit. A tohle, když to přeneseme, dělá nakladatelství. Snaží se naplnit potenciál, který v autorovi nebo v jeho díle je. Navíc mu přináší svoji zkušenost s celou knižní oblastí. Nakladatel dá vašemu dílu nejen individuální energii, ale podpoří ho celým kontextem své produkce.

Dobrý nakladatel pečuje o svoji značku. Její obraz skládá jako mozaiku ze všech knih, které přivedl na svět. Ta značka by měla být srozumitelná a snadno identifikovatelná. Třeba my v Pasece vydáváme kvalitní překladovou nebo původní českou beletrii, vydáváme knížky pro děti a komiksy, ale neděláme žánrové detektivky. Protože to od nás nikdo neočekává. Říká se tomu profil nakladatelství.

A když potom nakladatel, který o svůj profil takto pečuje, vydá dílo neznámého autora, tak už si ho čtenáři a čtenářky můžou spojit s určitým rámcem. Řeknou si, aha, tohle vydalo nakladatelství Labyrint, to bude mít určitou kvalitu. Vím, co od toho můžu očekávat. Tuhle dětskou knížku vydal Baobab, takže také vím, co od ní můžu očekávat. Tuhle knížku vydala Paseka, i tady vím, co od ní můžu očekávat.

Myslíte, že běžný čtenář tohle opravdu vidí? Že má takhle zaškatulkovaná ta jednotlivá vydavatelství? Já třeba hodně čtu a takhle jsem nad tím nikdy nepřemýšlel.

To je dobrá otázka. Co to znamená běžný čtenář? Je pravděpodobné, že zákazníci, kteří zabloudí do velkých knihkupectví v nákupních galeriích, takto knihy nerozlišují. Nicméně jsou čtenáři, pro které je nakladatelská značka vodítkem, a třeba i známkou kvality. Nakladatelské značky jsou ovšem důležité ještě v jednom ohledu, a to pro knihkupce. Zorientovaný knihkupec se zajímá o to, z jakého nakladatelského domu mu knížka přišla na pult.

Máme s tím docela podnětnou zkušenost. Před mnoha lety jsem chtěl vydat v Pasece jednu městskou fantasy přeloženou z angličtiny. Byla to velmi dobrá žánrová literatura. Věděli jsme, že musíme jít cílovým čtenářům naproti, a knihu jsme vydali se všemi žánrovými náležitostmi – jako paperback do kapsy, s ilustrací na obálce a tak dále. Na první pohled bylo jasné, jaký obsah kniha nese a komu je určena. Pochopitelně nám záleželo také na tom, aby se dostala do správných, „oborových“ knihkupectví. A můj kamarád Leoš Kyša, který je mnohem známější pod jménem František Kotleta a pohybuje se ve scifistických kruzích, mi říkal: „Teď jsem viděl v jedné speciálce tu vaši knížku. Knihkupec se na ní podíval a řekl, hm, to je z Paseky, a hned to zastrčil kamsi do zadní police.“ Ani to nenechal ohřát na pultu s novinkami, protože si nás nespojil s městskou fantasy. Komunita knihu nepřijala, ale nepochybuju o tom, že kdyby ji vydal nakladatel, jehož produkce je s žánrem spojená, uspěl by. Profil nakladatelství je pro knihkupce velmi důležitý, už jen proto, že knih vychází opravdu hodně a každé vodítko se počítá.

Vrátím se k tomu, jak nahlížíte na „self-publishing.“ Chápu váš postoj, ale na druhou stranu pohled autora je vlastně také logický. Protože všichni si myslíme, kdo jsme ještě nic nevydali, že vydat knihu je extrémně složité. Moje představa je, že vám každý týden přistanou na stole stovky nových rukopisů. Ty tak zběžně prolistujete, většinou po dvou stránkách rozčleníte, protože poznáte, kdo umí psát a kdo ne. A vlastně prosadit se, aby se tím vůbec někdo zabýval, je hrozně obtížné. A když člověk náhodou pronikne tím prvním sítem, tak mu ten rukopis nějaký redaktor projde, a jak vy říkáte, může knihu posunout kvalitou dál. Ale v očích autora ji třeba neposouvá; řekne si, že mu tu knížku úplně ničí a dělá z toho něco jiného, než chce on. To je vlastně další překážka, která podle mě může autora odradit. A ten autor je přesvědčený, že to napsal dobře, protože to dal přečíst padesáti kamarádům a všichni mu řekli, že je to fakt dobrý. Tak není pro něho v tu chvíli jednodušší a příjemnější vydat si to sám? Kde mu do toho nikdo nebude zasahovat? A navíc má jistotu, že ta knížka opravdu vyjde. To jeho dílo, se kterým se roky nadřel, tak prostě bude fyzicky existovat.

Máte pravdu, projít cestu od rukopisu ke knize, anebo jenom dostat se s nápadem do nakladatelství, není úplně jednoduché. A také existuje množství příkladů, které mluví, jak pro jednu, tak pro druhou stranu. Slavný je příběh Harryho Pottera, kdy jeho autorka, J. K. Rowlingová, byla odmítnuta ve dvanácti britských nakladatelstvích, než konečně v londýnském Bloomsbury usoudili, že příběh o čarodějnickém učni by mohl být i v době technologií nějakým způsobem zajímavý; předtím se tomu nevěřilo. Takže ti, co jdou cestou „self-publishingu“, tak si říkají, no podívejte se, oni ty hloupí nakladatelé nepoznali potenciál Harryho Pottera, přitom je to takový bestseller. Rowlingová musela chodit od jedněch dveří ke druhým, než jí konečně někde dali šanci. A jak to taky mohlo dopadnout, kdyby jí v tom posledním šanci nedali. To je samozřejmě pravda. Ale neznamená to, že by nakladatelé byli omezení hlupáci. Ono za tímhle totiž není vidět ta spousta balastu, která se díky nakladatelům a jejich sítům mezi čtenáře nedostane. Nechci dávat nějaké knížecí rady a tvářit se, že v naší branži všemu rozumíme, nicméně o nakladatelích se říká, že jsou to „gatekeepers“. Jsou ti, kdo určují, co se v knižní formě pustí do veřejného prostoru. Správný nakladatel by měl knižní prostředí kultivovat. Měl by přihlížet k tomu, aby vznikala díla, která jsou jazykově vytříbená, zajímavá a pokud možno bezchybná. A současně by měl dbát na to, aby se ke čtenářům dostávalo něco, co není zbytečné.

Ještě si můžeme k té práci nakladatele či redaktora s autorem vzít několik příběhů z Ameriky. Úplně nejokřídlenějším je příběh Raymonda Carvera, amerického spisovatele, který je dodnes považován za mistra povídky. Psal krátké, vybroušené minimalistické prózy, ve kterých je toho hodně skryto pod povrchem, za slovy. Jeho styl se učí v kurzech kreativního psaní jako meta práce s jazykem. Jenže on by zřejmě takovým mistrem nebyl, kdyby neměl velmi silného, až invazivního redaktora, Gordona Lishe. Říkalo se mu „Captain Fiction“ a původně pracoval jako editor literární rubriky Esquiru. Bylo to v sedmdesátých letech, kdy se v amerických „lesklých“ magazínech pěstovala povídkářská tradice. A protože ti dva byli kamarádi, tak si Gordon Lish u Raymonda Carvera, tehdy začínajícího spisovatele, objednal příspěvek. Carver mu přinesl povídku a Lish, aby ji do časopisu prosadil, ji zkrátil na polovinu. Nepovedlo se mu to v Esquiru, ale nakonec v Harper’s Bazaaru. Ale to není podstatné. Podstatné je, jak Lish s Carverovým textem pracoval. Změnil název, vypointoval povídku mnohem dřív, než měl závěr autor, a především, jak jsem říkal, ji masivně proškrtal. A protože se ukázalo, že to dobře funguje, pokračovali takhle dál. Jinými slovy, Carvervo literární mistrovství vyrostlo na základě spolupráce s redaktorem. Můžete si to sám porovnat, protože Carverovy soubory povídek vyšly přeložené do češtiny jak v té editované, Lishově verzi, která se jmenuje O čem mluvíme, když mluvíme o lásce, tak ve verzi původní. Tu po autorově smrti nechala zrekonstruovat Carverova manželka, básnířka Tess Gallagherové, která věřila, že manželův génius Lishe převyšoval. „Její“ vydání povídek se jmenuje Začátečníci a má dvojnásobný rozsah než v Lishově redakci.

Jiným krásným a dramatickým příběhem spolupráce autora s redaktorem představuje působení Maxwella Perkinse v newyorském nakladatelství Scribner. Perkins pro literární svět objevil třeba Francise Scotta Fitzgeralda nebo Ernsta Hemingwaye. Pokud vás zajímá, jaké boje sváděl se svými autory nad jejich rukopisy, podívejte se na film Génius.

Když jsem pokládal tu otázku, tak jsem říkal, že vám sem týdně dojde na stůl stovka rukopisů, zdálo se mi, že jste přikyvoval. To mě překvapilo. Opravdu jsem se s tím počtem rukopisů trefil?

Ne, to ne. Rukopisy s nabídkou původní prózy chodí především kolegyním, které mají u nás v Pasece tuto oblast na starost. Řekl bych, že průměrně dorazí tak tři až pět nabídek týdně. Ale je to jen orientační číslo, někdy je jich víc, někdy míň. Třeba během Covidu a po něm nabídek chodilo víc, protože v pandemii lidé víc psali.

Mně šlo o to, jestli těch rukopisů chodí tolik, že si skoro musíme pochválit, jaké tady máme výrazné tvůrčí prostředí, kde nám roste spousta skvělých autorů. Nebo spíš nemají autoři soudnost a třeba 90 % těch rukopisů ani neprojde nějakým úvodním sítem. Jaká je úroveň rukopisů, které k vám chodí?

Na to, abyste poznal špatný text, vám stačí dvě až tři strany. Někdy třeba jenom jeden odstavec. Abyste poznal, že je ten text dobrý, musíte ho přečíst celý. Protože vždycky se může v průběhu něco pokazit, něco tam může být špatně. Něco, co se nedá napravit ani sebelepší redakcí.

A kolik procent neprojde těmi prvními stranami? Jenom orientačně, abych si udělal představu o tom, jak kvalitní ty rukopisy jsou.

Já bych řekl, že měsíčně se u nás neobjeví víc než pět rukopisů, které mají nějaký potenciál a se kterými se pak zvažuje, co dál. Ale to je pořád ještě začátek práce. Tímhle sítem projdou tak dva tři rukopisy za pololetí, které mají šanci stát se součástí našeho edičního plánu.

Takže lze říct, že pokud někdo myslí, že napsal dobrou knihu, tak není vůbec těžké se do toho nakladatelství dostat, protože většina došlých rukopisů nemá dostatečnou kvalitu? Nebo naopak jsou ty požadavky nakladatelství tak přísné, že opravdu musíte být skvělý autor, abyste měl vůbec šanci?

Opravdu dobrá kniha si nakladatele najde. Ovšem postavení Paseky je určitým způsobem specifické, protože my nejsme velké nakladatelství, náš plán je omezený, a tak si dost vybíráme. O žánrové fikci, kterou jsme zkoušeli a dál se jí nevěnovali, jsem už mluvil. Tenhle filtr je zřejmý. Neposuzujeme úplně běžnou, mainstreamovou produkci.

Vždycky zvyšuje šanci autorů, kteří se na nás obracejí, když znají náš program. A když nám v doprovodném mailu napíšou, proč si myslí, že bychom pro ně byli právě my nejlepším nakladatelstvím. Není nic horšího, než když dostanete email, kde zjistíte, že v adresátech je dvacet dalších konkurenčních nakladatelů. A ten nešťastník si ani nedá tu práci, aby svou nabídku individualizoval.

Já vlastně pořád nevím, jestli tedy začínající autoři mají být skeptičtí, protože ta konkurence je tak vysoká, nebo jsou nakladatelství zahlcena proto, že autoři nemají soudnost a z drtivé většiny to nemá žádnou kvalitu?

To se stává občas, že přijdou velmi kuriózní nabídky třeba s nějakou poezii, která ale je… no prostě jeden z nejtěžších žánrů je humorná poezie. U ní se toho dá zkazit opravdu hodně. A humor tam pak je spíš bezděčný. Takže ano, chodí k nám nabídky, které vám dokážou nadzvednout obočí nebo koutky.

Ale jinak si nemyslím, že by bylo pro autory tak těžké se dostat do hledáčku nakladatelů. Občas se setkáváme s tím, že autoři osloví celou škálu nakladatelů a teprve později se dozvíte, že jsme posuzovali stejnou věc. Například jsme měli zájem vydat román Eliho Beneše Nepatrná ztráta osamělosti, ale autor si nakonec vybral Akropolis Filipa Tomáše. Byl to dobrý tah, kniha dostala Magnesii Literu za objev roku. Upřímně jim to přeju, jsem rád, že je autor v péči dobrého nakladatele. Podobný je případ Vojty Matochy (úspěšný autor trilogie Prašina; pozn. autora), který oslovil i další nakladatelství, než si vybral Paseku.

Dlouho se říká, že u nás se nedá psaním živit. Vím, že teď se to trochu zlepšilo, ale ještě třeba nějakých 20 let dozadu, tak byli jenom tři autoři, kteří se mohli živit profesionálním psaním. Byl to Michal Viewegh, Halina Pawlowská, a ještě tuším Bára Nesvadbová. A teď mě překvapilo, když mi třeba v Hostu řekli, že jenom v jejich nakladatelství je několik ženských autorek, které se psaním živí. Ale vedle toho zase máme tu informaci, že sice počet knih roste, ale náklady se snižují. Takže zase jsou informace protichůdné. Co je vůbec dnes považováno za dobré prodejní číslo u knihy?

Pokud prodáte začínajícího českého autora 2000 a více výtisků, tak můžete mluvit o tom, že se vám to velmi povedlo. Pokud se autor proslaví, tak jednoznačným bestsellerovým příznakem je 5000 prodaných výtisků. Ale jsou samozřejmě autoři, kteří prodávají desetitisíce a více. Stále jsme ovšem malý trh malého jazyka, a tak živit se výlučně psaním beletrie dokáže u nás opravdu jen málokdo.

Tady se možná asi také nesetkávají očekávání autora s nakladatelem. Autor, který má pocit, že do knihy dal všechno, strávil na tom třeba několik let, tak asi neočekává, že to dělá kvůli 2000 prodaných výtisků. Ale nakladatel to oslavuje jako velký úspěch.

Ano, protože se mu v tomto případě vrátí vložená investice. Ale to se nestane vždy. Patří to k věci a jen prodejním úspěchem poměřovat nakladatelskou práci nelze. Dějiny knižní a nakladatelské kultury jsou psány úspěchy i neúspěchy. Zpravidla je to tak, že z deseti knížek se jich dobře prodávají tak dvě až tři. To znamená dvacet až třicet procent. Pět knížek se vyšplhá na kladnou nulu a zbytek zůstane v červených číslech. A ty dvě až tři knížky, které se prodávají dobře, musí vydělat na ty, co se neprodávají.

Není to známka nějakého nakladatelského neumětelství, tahle čísla platí všude na světě. Třeba v knize What Editors Do, která shrnuje zkušenosti amerických redaktorů a lidí z vedení velkých nakladatelských domů, jeden z autorů píše o tom, že když mluvíte s investorem a on řekne, já mám třicetiprocentní úspěšnost investic, tak sám sebe vnímá jako dobrého investora. Ale když řekne nakladatel, že se mu dobře prodávají jenom tři knížky z deseti, tak v tom zaznívá zklamání. Je dobré tuhle optiku měnit.

Mám takový postup, který doporučuji svým kolegům, aby se ochránili případné frustrace z toho, že nějaká „jejich“ knížka není tak úspěšná, jak čekali. Říkám jim, vydávejte jen to, za čím si stojíte a je podle vás důležité, aby vyšlo. Protože v knize je spousta práce, nejenom autorské, ale i mnoha dalších lidí, kteří se podílejí na jejím vzniku. Redaktora, korektora, grafika, sazeče, tvůrce obálky nebo ilustrátora, případně překladatele. A pak také lidí, co se v nakladatelství starají o marketing a mají na starost „druhý život“ knihy… Zkrátka kniha je týmové dílo, přestože na její obálce najdete zpravidla jenom jméno autora a možná překladatele. A když vydáváte jenom to, čemu věříte, že je dobré, a co si podle vás zaslouží, aby vzniklo, a věnujete tomu dlouhé měsíce, někdy roky života, tak i když se knížce ekonomicky úplně nedaří, vy si aspoň uchováte dobrý pocit, že jste pomohl na svět něčemu, co má význam. Ale když příliš spekulujete a říkáte si, tohle bude pecka, a přistupujete k věci jen s finančním kalkulem, bez ohledu na vášeň pro obsah, tak když se to pak nepovede, nakonec vám jiná emoce než ta frustrace nezbyde.

Lze vůbec říct, že prodejnost knížky určuje její kvalita? Nebo dneska, kdy se vlastně všechno měří dosahem na sociálních sítích, máme propracovaný cílený marketing, spoustu kanálů, jak propagovat knihu, tak jestli dneska dobře prodávaná knížka není spíš vítězstvím marketingu než vítězstvím kvality?

Takhle příkře bych to neřekl.

Co všechno nahrává tomu, aby se knížka stala bestsellerem?

Především by měla odpovídat na určitou poptávku ve společnosti. Měla by konkretizovat něco, co je ve vzduchu, musí být pro lidi zajímavá. A musí přijít v pravý čas. Samozřejmě, že je důležitá kvalita autorského hlasu a také jeho určitá originalita. Teď ale mluvím hlavně o určitém segmentu literární tvorby, se kterým máme v Pasece zkušenost.

Ten nejlepší marketing, co se týče knih, se nazývá šeptanda. To znamená, že si lidi začnou říkat, už jsi četl Letnice? Už jsi četl nového Rudiše? Když se kniha stane takovým pojmem, tak to už máte vlastně nakladatelsky vyhráno.

Velmi dobře pomáhají některé literární ceny. Máme vyzkoušeno, že když knížka dostane Magnesii Literu, tak se její prodej třeba i zdvojnásobí. Tak to je úžasný marketing, který ale stojí na rozhodnutí odborné poroty, která oceňuje kvalitu. Ale nezapomínejme ani na to, že v literatuře může dobře fungovat i antimarketing, cílené vyhýbání se publicitě. Každý si asi hned vzpomene na Milana Kunderu, který v tom byl mistrem, nicméně dlouhá tradice psaní pod pseudonymy, kterou zná literární historie, naznačuje, že to může být něco knižní kultuře blízkého. Už jsem zmínil Leoše Kyšu, který byl dlouho předtím, než se stal slavným a tajemným Františkem Kotletou, poměrně známý novinář. Ale jednoho autora, který se skrývá za pseudonymem a nyní vydává už druhý román, máme v portfoliu i my. Málokdo na tomhle světě tuší, kdo je ve skutečnosti A. Gravensteen, autor románu Pohyby ledu a novinky Tahle voda je naše. Upřímně, ani já jsem dlouho nevěděl, kdo ve skutečnosti tento autor je.

Když si dnes řekne mladý člověk, že by se chtěl živit psaním knih, tak je to hodně bláznivá představa?

Ne, vůbec ne, to je skvělá představa.

No představa je to určitě skvělá. Ale jde o to, jestli mu řeknete: „To je skvělý nápad, jak se uživit,“ anebo mu řeknete: „Určitě piš, to je samozřejmě super, ale finančně se zajisti někde jinde, protože pravděpodobnost, že se budeš živit psaním, je v podstatě nulová.“

Já k tomu ještě řeknu několik věcí. Pokud se člověk stane profesionálním literátem, tak se neživí jenom publikováním knih. Ale předpokládám, že třeba přispívá do časopisů, může vést kurzy psaní, živí se publicistikou, může mít přednášky, může ještě nějakým dalším způsobem rozvíjet to, co umí. Což taky nemusí být zanedbatelná věc. Jak je tohle důležité, se ukázalo v době covidové pandemie, kdy se spisovatelé a spisovatelky nemohli účastnit autorských čtení, besed a dalších akcí, a tak přišli o podstatnou část svých příjmů. Autor není živ jen publikovanou knihou.

Já pořád věřím, že kniha je hodnotná, důležitá věc a každého mladého člověka, který se rozhodne, že se tomu oddá, byť za cenu toho, že ta cesta může být svízelná, svým způsobem obdivuji. Psaní je totiž především boj sám se sebou. S disciplínou. Vy také píšete, tak to znáte sám, že psaní je strašná námaha a člověk dělá často všechno pro to, aby psát nemusel. Možná jste viděl film Tiché dny v Clichy, natočený podle stejnojmenné novely Henryho Millera. Henry Miller tam svému spisovatelskému kolegovi říká: „Celé dopoledne píšu čárku a po obědě ji jdu škrtnout.“ Prostě psaní je opravdu strašná dřina. Člověk je sám se sebou a s potřebou neustále od psaní utíkat, s neustálými pochybnostmi o tom, jestli věta, kterou jsem napsal, je správná. Když jsem ještě coby student přispíval do revue Labyrint recenzemi, tak jsem byl schopen půl dne psát první větu a pořád jí přepisovat, cizelovat. A protože to bylo skutečně dávno, ještě v době, kdy jsem psal na stroji, tak jsem tu větu donekonečna přeškrtával.

Obdivuji každého, kdo je ochoten se psaní upřímně a odpovědně věnovat. Protože psát knihu je, jak když lezete na nějakou vysokou horu. Cestou se může stát cokoliv. Překvapí vás bouřka, rozbolí vás nohy, dostanete žízeň, ztratíte sílu, a pak by měl být v dosahu redaktor jako horský vůdce, který vás povzbudí a pomůže vám i s „nákladem“ vašeho psaní až k vrcholu. Když pak na tu horu vylezete, pohlédnete do údolí nebo na panorama kolem a uvidíte, čeho jste dosáhl, tak to je úplně jiný pocit, než kdybyste na vrchol vyjeli lanovkou nebo vylétli vrtulníkem. Psaní prostě bolí, ale odměňuje.

Nicméně když se mě ptáte, co bych doporučil začínajícím autorům, tak já bych jim doporučil, aby se šli podívat do nějakého velkého knihkupectví, prohlédli si, co všechno vychází, a upřímně si řekli, jestli mají k tomuhle rozpínajícímu se vesmíru textů ještě co dodat. A pokud tím člověk projde a řekne si, ano, můj hlas je unikátní a věřím, že mám co říct, doporučil bych mu ještě jednu zkoušku: podívejte se do antikvariátů, a hlavně do banánových krabic před nimi, kde jsou vyložené knihy po pětikoruně. A představte si, že třeba jednou vaše kniha v takové banánovce skončí. Pokud si řeknete, stojí mi to za to, ta jděte do toho.

Když říkáte, že tohle byste každému doporučil, tak já bych tohle každému zakázal a řekl bych mu, jestli chce někdy něco napsat, tak ať hlavně nevstupuje do velkého knihkupectví. Protože tohle spolehlivě každého odradí. Soudný člověk, který se zajímá o literaturu, tak zjišťuje, jak je ten svět obrovský a jak malý v něm je on sám. A asi nic nenapíše. Nesoudný člověk se o to nezajímá a může mít pocit, že jeho dílo je to nejlepší, co kdy bylo napsáno. Takže potenciálně dobrý autor si na vaši otázku musí odpovědět: „Ne, nemám už čím přispět, všechno už bylo napsáno. A několikrát.“ A tímhle filtrem naopak projde někdo, kdo si myslí, že všichni to dělají špatně, zatímco já napíšu něco lepšího.

Naštěstí není povinností autora si provádět rešerši trhu. Měl by ale vědět, že vstupuje do vysoce konkurenčního prostředí.

Rozumím. Ale když otočím tu otázku proti vám, tak vy, když přijdete do obřího knihkupectví, tak máte pocit, že tam něco chybí? Že vidíte mnoho děr, které je potřeba zaplnit?

Na základě té široké nabídky si můžete říct, jestli vám nevadí do takové arény vstupovat. Nicméně důležitá věc je, že známe i příklady naprosto nezkušených autorů, kteří zazářili svým „neškoleným“ stylem. Napadá mě třeba Ivan Landsmann, původním povoláním horník, jemuž TORST vydal v devadesátých letech rozsáhlý a naprosto originální román z ostravského hornického prostředí, napsaný specifickým hornickým žargonem. Jmenuje se Pestré vrstvy a bylo to naprosté zjevení, román se stal v anketě Lidovek Knihou roku 1999.

Ovšem takových příkladů není mnoho. Já si myslím, že pro dobré psaní je potřeba hodně číst, rozšiřovat si slovní zásobu, sledovat, jak s jazykem pracuje někdo jiný. Navíc dobrý autor by měl znát určitá pravidla, která se nenaučí jinak, než že bude prostě hodně číst. A pak teprve může začít vytvářet svůj vlastní unikátní, autorský styl.

My jsme na začátku hovořili o tom, že je paradox, když vychází nejvíce knih, a přitom se nejméně čte. Ještě bych se k tomu vrátil. Opravdu se čte málo?

Já si nemyslím, že se čte málo. Možná se jen méně kupují nové knihy. Ale nečte se málo.

Takže myslíte, že ty obavy, že děti nečtou už skoro vůbec, že kniha je pro ně mrtvé médium, že to tak úplně není?

Když vidíte teenagery nebo i malé děti hypnotizované mobilními telefony, tak ten pocit samozřejmě získáte. Ale třeba úspěch Prašiny, který my v Pasece bezprostředně vidíme, tak svědčí o tom, že to zas tak špatné není. I když se samozřejmě nečte jako před padesáti lety. Ostatně se také proměnila role spisovatelů ve společnosti. Už asi nejsou tím svědomím národa jako třeba v šedesátých letech, kdy se to nejdůležitější, co se týkalo společenských proměn, odehrávalo na platformě literárních časopisů.

Ovšem určitým způsobem se společenská tematika a odpovědnost do literatury vrací. A to velmi silně. Například v podobě dnes docela sledovaného a rozvíjeného proudu autofikční literatury. Často jde o knihy psané na základě nějakého osobního tématu, či dokonce traumatu. Nelze nevzpomenout Marka Torčíka, který u nás vydal román Rozložíš paměť, za nějž získal Magnesii Literu v kategorii próza roku. Je to autobiografický, upřímný příběh chlapce, který jako gay vyrůstá v Přerově v sociálně komplikovaných podmínkách; text tematizuje školní šikanu i alkoholismus v rodině, a ta knížka je svého druhu způsobem, jak se od toho všeho literárně emancipovat. A to, že nakonec dostane Magnesii Literu, a současně vidíme, že čtenářsky je o ni velký zájem, tak znamená, že Marek, byť píše svůj jedinečný příběh, odpovídá na společenskou poptávku, o níž jsem už mluvil.

Počítám správně, že největší noční můrou každého vydavatele je, pokud mu proklouzne mezi prsty nějaký ten svatý grál, kdy potenciál díla včas nerozpoznal?

To si ještě musíte položit otázku, co je horší? Jestli když víte, že to chcete, a někdo vás předběhne nebo třeba přeplatí, nebo když nepoznáte potenciál textu. Samozřejmě, to se stává. Když Miloš Doležal napsal knihu o tragickém osudu kněze Josefa Toufara, který byl v padesátých letech umučen v souvislosti s takzvaným „číhošťským zázrakem“, Paseka se rozhodla, že ji nevydá. Autor pak knihu pod názvem Jako bychom dnes nezemřít měli vydal prakticky sám a stala se velmi úspěšnou. Můžeme litovat, že nevyšla v Pasece, ale je skvělé, že vyšla; je to důležitá kniha.

A stane se i obráceně, kdy jste něco vydali, moc jste si od toho neslibovali a stal se z toho váš hit?

Je to několik let, co mi Sára Vybíralová napsala, že ve Francii objevila autora, kterému bychom měli věnovat pozornost. Dokonce si vzpomínám, že svou nabídkou doprovodila zprávou, že jistě dostáváme podobných „jedinečných“ tipů spoustu, ale že tohle je vážně něco ojedinělého. Autorovi bylo něco málo přes dvacet a napsal příběh, jak coby mladičký homosexuál vyrůstal v hrubých rodinných poměrech v Pikardii na severu Francie. Násilí, alkoholismus… A především prostředí bílého proletariátu, které na tom Sáru zaujalo. Přišlo mi to zajímavé, dal jsem to posoudit kolegovi Milanu Macháčkovi, který měl v Pasece na starost překladovou beletrii, a nakonec jsme na to koupili práva. Šlo o knihu Skoncovat s Eddym B. od Édouarda Louise, který se mezitím stal planetární literární celebritou. Od té doby ho vydáváme kontinuálně, a když jsme ho pozvali do Prahy, dvakrát „vyprodal“ filmový sál Francouzského institutu v Praze. Byl o něj neskutečný zájem. A vše se zrodilo z nenápadné jiskry, když se nám líbilo, že jde o naprosto unikátní literární hlas. Ovšem takový úspěch jsme nečekali.

Poslední otázka. Je lepší vydávat českého autora, nebo je jednodušší sáhnout po nějaké osvědčeném autorovi ze zahraničí?

Pro nás je samozřejmě velmi důležité sledovat domácí autory, protože nakladatelsky je výhodnější vydat autora českého než zahraničního. Nemusíte platit překlad, lépe s ním můžete dál pracovat i po vydání knihy, kdy může být k dispozici novinářům, chodit na besedy se čtenáři… Když kupujete licenci na překladového autora, tak předpokládáte, že už s ním ze zahraničí pořizujete i díl marketingu. Někdy už má jisté renomé a vy ho do Česka „přivážíte“ s ním. Ovšem pracovat s českými autory je zábavné a inspirativní, protože jste u začátku něčeho nového.