„Není to moje dítě, není to můj problém? Omyl. Za děti musíme bojovat všichni,“ říká ochránce dětí

Často říkáte, že na ústavních dětech záleží. Mám to chápat tak, že máte pocit, že společnosti na ústavních dětem nezáleží?
Ústavní děti často mají nálepky těch problémových a na jejich matky se společnost dívá stylem – „tak sis dítě neměla pořizovat.“ Jenže dítě nemůže za chování svých rodičů, nemůže za jejich bývalé partnery, ani za sociální negramotnost. Proto je potřeba jasně říct: „Na těchto dětech opravdu záleží a nám jako společnosti by na nich mělo záležet.“ Tady vážně neplatí „není to moje dítě, není to můj problém“. Za tyto děti je nutné bojovat, ať už jsou naše, nebo nejsou.

Vy se věnujete práci s dětmi, ale jste vystudovaný herec..
Ano, původně herec a moderátor. Vystudoval jsem Obchodní akademii s maturitou a potom jsem nastoupil na sociální práci. Jenže tam jsem si řekl, že tohle dělat nechci – s dětmi pracovat nebudu. Tak jsem odešel a vystudoval herectví na VOŠ v Michli. Nějaký čas jsem se herectvím i živil, ale nakonec jsem stejně skončil u práce s dětmi. A když už jsem se do toho pustil naplno, šel jsem si doplnit vzdělání – vychovatelství, krizovou intervenci, základy sociální patologie, práci se sebepoškozováním a další kurzy, které mi daly pevný základ pro práci s ohroženými dětmi.

Kde přesně jste hrál?
Hrál jsem například v divadle Jiřího Voskovce, ale i v divadle přímo při škole, kde jsme měli možnost se uplatnit. Často jsem měl ale víc práce jako moderátor než jako herec – moderoval jsem různé festivaly, akce, a nechyběly ani menší herecké „kšefty“ v seriálech.

A v jakých seriálech jste hrál?
Nenene, to vám neřeknu.

Vy se za to stydíte?
Nestydím, ale už to nemám rád. V té době mě to bavilo, dnes už ale nechci, aby si někdo Tomáše Morávka spojoval s tváří doktora Hanáka ze seriálu. Je to úplně jiná kapitola. Nechci ji s sebou táhnout, chci si zachovat tvář, kterou mám teď.

Dobře, ale všechno nás formuje, všechny zkušenosti. A tohle je vaše součást.
Ano, a jsem za to rád. Herectví mi dnes v mojí profesi výrazně pomáhá. Přednášky stavím na velké interakci s publikem, není to jen o tom, že já mluvím a oni poslouchají. Část věcí si řekneme, část si předvedeme, modelujeme situace. Je to o zážitku, ne o frontálním výkladu. A právě v tom mi herectví dodnes hodně pomáhá.

Kdy tedy nastala ta změna, z Tomáše moderátora na Tomáše, ochránce dětí?
Bylo to ve chvíli, kdy jsme s kolegy z divadla pořádali dětský divadelní festival. Chodily tam děti z různých rodin i zařízení a tehdy přišly i děti z Klokánku. Já jsem v té době ani nevěděl, co Klokánek je – myslel jsem, že je to něco jako školka nebo tábor. A tam za mnou přišla malá holčička a zeptala se: „Strejdo, přijdeš za mnou ještě někdy?“ Já jsem řekl, že přijdu, a ona dodala: „Slib mi to.“ Tak jsem jí slíbil. Akce skončila, děti odjely a mně došlo, že jsem dal slib malé holčičce, o které jsem nevěděl vůbec nic. Začal jsem pátrat, odkud je, našel jsem zařízení a jel se tam podívat. Viděl jsem, jak funguje, jak se tam dospělí chovají k dětem, jak děti žijí v tom prostředí – a rozhodl jsem se, že tohle je něco, co bych chtěl dělat, ale trochu jinak. Tenkrát jsem tam měl menší konflikt s pečující osobou, protože jsem viděl něco, co se podle mě dít nemělo. Ona mi tehdy řekla: „A dost. Ty jsi tady proto, že já jsem to dovolila. A když řeknu ne, tak už k dětem nikdy nepůjdeš.“ A zavřela dveře. A měla vlastně pravdu. Já jsem tam opravdu byl jen jako týpek z divadla, který přijel říkat, jak by se věci měly dělat. Tehdy jsem si uvědomil, že pokud chci, aby se věci měnily a abych těm dětem doopravdy pomáhal, nemůžu zůstat jen divadelníkem, co si ve volném čase zajde něco povědět. Potřeboval jsem odbornou průpravu. Bylo mi 23 let.

Máte titul DiS. z herectví, všechno ostatní jsou akreditované programy a kurzy. Kdy jste si řekl, že už jste v tom sebevzdělávání došel tak daleko, že už Vaše slovo má nějakou váhu a onu odbornost?
Ta cesta nebyla vůbec přímočará. Po herectví jsem pracoval v různých zařízeních – v nízkoprahu, jako motivační pracovník pro děti, pak ve ZDVOPu (pozn.: zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc), v dětském domově… a u toho jsem si dodělával vychovatelství a další kurzy. Vzdělával jsem se průběžně, až to nakonec vyústilo v naši organizaci. A upřímně – ani dnes si nejsem jistý, jestli má moje slovo nějakou „váhu“. Čím víc se nořím do světa dětské psychiky a dětských potřeb, tím víc zjišťuji, že spoustu věcí by šlo dělat úplně jinak. Když mě někdo zve na besedu a ptá se: „Co byste dělal, kdyby…?“ – neodpovídám univerzálním návodem. To, co říkám, není absolutní pravda, ale moje zkušenost. To, co se mně v praxi osvědčilo, i to, co nefungovalo. Vlastně jen tlumočím pohled dítěte. Říkám lidem: „Podívejte se na situaci z pohledu dítěte. Jaké by to bylo pro vás? Vžijte se do role dítěte – i když není vaše, i když je z ústavní péče. Je to pořád dítě, které vnímá svět po svém a potřebuje vás tady a teď.“

V jaké fázi jste si řekl, že založíte organizaci vlastní, která bude ohroženým dětem pomáhat?
Založit ZDVOP mám v plánu už dlouhou dobu, ta myšlenka vznikla před lety a postupně k ní směřovala většina toho, co jsem dělal. Abych ale mohl takový domov otevřít, bylo nutné nejdřív založit vlastní neziskovou organizaci. Netoužil jsem vystupovat v médiích, rozdávat rozhovory nebo působit jako někdo, kdo káže – i proto jsem někdy v médiích někdy označován za „zlého“ nebo „drsného obhájce dětských práv“. Rozhovory, veřejná vystoupení a podobné aktivity jsou jen nedílnou součástí procesu. Hlavní myšlenka od začátku zůstává stejná: vybudovat domov pro děti.

Co to vlastně obnáší, otevřít si vlastní ZDVOP?
Nejdřív musíte mít organizaci – tu už máme. (Ne)ohrožené děti. Neziskovou organizaci si může založit kdokoliv, ale pokud chcete provozovat ZDVOP, potřebujete ještě schválení k výkonu sociálně -právní ochrany dětí. To vám udělí až poté, co prověří vaše vzdělání, praxi a celkovou kvalifikaci. Na základě toho rozhodnou, jestli daný žadatel může takové zařízení provozovat, nebo ne. U mě vyhodnotili, že ano. A aby domov fungoval, musí na něm spolupracovat celý odborný tým – sociální pracovníci, pečující osoby, psychologové, psychoterapeuti a další odborníci. Já jsem v tomhle týmu nakonec spíš takový „koordinátor“.

Ale jako organizace máte i další činnosti, jaké?
Děláme toho mnoho přímo pro samotné děti, ale také pracujeme s rodiči samoživiteli. Každý měsíc připravujeme volnočasové aktivity pro ohrožené děti, ať už jde o společný výlet, grilování nebo obyčejné odpoledne na hřišti. Mnohé rodiny totiž s dětmi volný čas aktivně netráví a často ani netuší, jak by mohly. My jim to ukazujeme v praxi, že společné zážitky se dají vytvořit i bez velkých peněz.

Teď se asi hodně čtenářů zeptá – to opravdu existuje někdo, kdo neví, že může jít s dětmi na hřiště a že je to zdarma?
Ano, přesně tak. Mnozí rodiče to skutečně nevědí, nebo to jednoduše nedělají. Často narážíme na situace, kdy rodina tráví celé týdny zavřená na ubytovně. My jim ale nemůžeme přijít poroučet: „Máte dítě, tak s ním musíte ven.“ Přesto by jim někdo měl dát zpětnou vazbu, říct třeba: „Pro vašeho Honzíka je mnohem lepší, když půjdete ven na hřiště.“ Pracujeme často s rodinami z azylových domů nebo s maminkami, které samy vyrostly v ústavní péči. Tyto ženy často pocházejí z nefunkčního prostředí a běžné věci prostě nemají naučené. Není to pro ně automatické. Proto je nenutíme, ale motivujeme. A právě díky tomu s námi chtějí spolupracovat, protože vidí, že jim chceme pomoci dávat dětem krásné vzpomínky na dětství. Když žijete na ubytovně a nemáte ani na jídlo, těžko vezmete dítě do kina nebo na lasergame. My proto zajišťujeme i placené aktivity, aby maminka mohla svou energii věnovat hlavně hmotnému zajištění dítěte a my se postarali o jeho volný čas. Nabízíme ale i vzdělávací akce, například základy finanční gramotnosti, hledáme pro rodiny dostupné zdroje v jejich okolí. Naším cílem není vytvářet závislost na naší pomoci, ale naopak to, aby nás už klienti nepotřebovali. Proto s každou poskytnutou pomocí zároveň zvyšujeme nároky na rodinu – to, co nabízíme, je vždy podmíněno zapojením dětí i rodičů.

Můžete být konkrétnější?
Dříve jsme měli tyhle dvě naše činnosti odděleně, zvlášť volnočasové aktivity a zvlášť materiální pomoc. Ukázalo se ale, že na materiální pomoc (získat něco materiálního zadarmo) se přihlásilo třeba 56 rodin, zatímco na volnočasové aktivity (získat pro děti zážitek zadarmo) jen 3 rodiny. Proto jsme to propojili. Když někdo žádá o potravinovou pomoc poprvé, je to jednoduché: rodina se domluví, přijde a převezme balíček. Podruhé už je to složitější: musí nám to potvrdit předem a vyplnit dotazník, kde popíše situace, se kterými bojuje, a také to, co sama dělá pro jejich řešení. Potřetí po rodině chceme například vypracovaný životopis. Počtvrté už spolu plánujeme konkrétní kroky, které může rodina udělat, aby se její situace zlepšila. Tímto způsobem postupně zvyšujeme nároky. Nechceme rodiny učit, že stačí přijít, natáhnout ruku a dostat krabici jídla. Chceme posilovat jejich kompetence tak, aby se dětem časem skutečně dařilo lépe. K tomuto rozhodnutí nás vedly i zkušenosti, například když si rodina přijela pro potraviny taxíkem, maminka měla novou manikúru a cigaretu v ruce, ale dítě jsme nikdy neviděli, např. čekalo zavřené v autě. Proto jsme došli k závěru, že nestačí věřit jen slovům rodičů, ale je potřeba věnovat pozornost přímo dětem. Dnes to tedy funguje tak, že pokud chcete potravinovou pomoc, připravíme vám ji, ale současně počítáme s tím, že věnujete čas svému dítěti. Znamená to zapojit se alespoň jednou měsíčně do společné aktivity s námi.

To dává logiku. Nicméně, zmínil jste cigarety, nové nehty, taxík,.. Neměl
jste někdy chuť s tím pomáháním seknout?
Bývá to náročné, to ano. Prostě pracujeme s cílovou skupinou, která je taková, jaká je. Vezmu to trochu zeširoka. Mám tým lidí, který se stará o to, aby naše pomoc měla kvalitu. Když třeba připravujeme potravinovou pomoc, není to o tom, že vysypeme zbytky do krabice a řekneme „tady to máte“. Všechno musí projít tříděním, potraviny se myjí, pečlivě skládají, u oblečení se dbá na to, aby bylo vyprané, vyžehlené, vydezinfikované. To samé platí pro hračky – všechno musí být ve výborném stavu. My do toho jako organizace dáváme spoustu času a energie. A pak se stane, že rodina nedorazí, ani se neomluví. Nedávno jsme měli připravených pět krabic s kvalitními potravinami, včetně uzenin, které se druhý den už nedaly použít. Pět rodin ale nepřišlo, jedna maminka místo toho jela na oslavu narozenin, jiná později prohlásila, že jí bolela pata. A to je pro tým samozřejmě demotivující. Jenže já to odděluji. Materiální pomoc je jedna věc, ale aktivity s dětmi jsou věc druhá. A tam je ten finální „klient“ vždycky dítě, ne ten dospělý. Najednou vidíte Honzíka, který si na akci jí Brumíka, směje se a poprvé v životě je třeba v kině nebo si dá párek v rohlíku. A to je přesně to, co má smysl. To je to, co nás motivuje pokračovat, i když je práce s dospělými někdy vyčerpávající.

Vy jste prošel pracovně několika zařízeními, co přesně se vám tam nelíbilo?
Je toho mnoho, ale musím hned říct jednu věc: v ústavech pracuje spousta dobrých a kvalitních lidí. Bylo by pokrytecké tvrdit, že každý pracovník je špatný nebo neschopný – to tak není. Přesto se tam ale setkávám s věcmi, které jsou zbytečné a škodlivé. Když rodič udělá chybu ve výchově, můžeme si říct: „Je to rodič, nestudoval to.“ Ale když jdete pracovat do systému s týranými a traumatizovanými dětmi, jsou věci, které prostě nesmíte dělat a musíte to vědět! Typický příklad: přijde za mnou pracovnice a řekne: „Hele, Tomáši, já jsem tady Honzíkovi udělala jeho oblíbený buchtičky se šodó a vzala ho do parku, a on si toho vůbec neváží, spratek jeden.“ A to je obrovská mýlka. Dítě nemá být za co vděčné. Nevybralo si, že bude ve ZDVOPu. Je vytržené z rodiny, ať už byla funkční nebo ne, a teď je v bytě s cizími lidmi, kde být nechce. Jako pracovník máš povinnost mu zajistit stravu a program. To dítě není na táboře, který si užívá. To dítě je v zařízení, kde prostě musí být. A my nemáme právo po něm požadovat vděčnost. A už vůbec ne jako pracovníci, kteří za to dostávají plat. Nejsme tam proto, že nás ozářilo boží světlo, ale proto, že je to naše práce.

Co přesně ve svém zařízení budete chtít dělat jinak?
Chceme se víc zaměřit na individuální péči. Typický příklad je večerní režim. Většinou to funguje tak, že dítě má být např. ve 21 hodin v posteli. My to chceme nastavit jinak – ve 21 hodin začne klidový režim a součástí práce vychovatele bude věnovat se ještě alespoň 30 minut konkrétnímu dítěti. U nás máme v řádu pevně zakotveno, že se dětem uspávání přímo nabízí. To jsem v jiných zařízeních zatím neviděl. Přitom je to klíčový moment dne – uzavření, zklidnění a reflexe. Je to prostor projít s dítětem, co se povedlo, co se nepovedlo, připomenout hezké zážitky a posílit pocit jistoty. Dítě ví, že i když jsme se přes den třeba pohádali, večer má jistotu, že při uspávání spolu všechno uzavřeme. V jiných zařízeních na to často reagují férově – říkají, že to není v jejich silách. A mají pravdu: když je na jednoho pracovníka šest dětí, tak je individuální uspávání nereálné. Právě proto to chceme nastavit jinak a důsledně zajistit prostor pro individuální péči.

Ale to je platný argument.
Ano, to je. Pokud by měl jeden pracovník uspávat šest dětí, poslední by šlo spát klidně o půlnoci nebo ještě později. I proto máme kapacitu nastavenou velmi nízko: dvě děti na zařízení a k tomu tři krizová lůžka, kdyby se objevilo dítě, které potřebuje okamžitě umístit, zvládneme ho přijmout. Ale jinak máme opravdu kapacitu jen na dvě děti. A právě to umožní pracovníkům věnovat se každému dítěti individuálně a dopřát mu péči, kterou skutečně potřebuje.

Ty první děti budou nějaké, se kterými máte kontakt?
Těžko říct. Protože ZDVOP funguje tak, že se k nám dítě může i vracet, je možné, že první zazvoní někdo, koho už známe z jiného našeho projektu nebo práce. Stejně tak je ale možné, že první dítě přiveze sociální pracovnice, policie, nebo přijde samo. Od začátku jsme měli jasno v tom, že zařízení musí být malé. Nechceme, aby se z toho stala typická kolektivní výchova, kde jeden člověk pečuje o šest dětí najednou. Proto jsme cílili na kapacitu dvou dětí, což se ale prosazuje velmi těžce. Když to někde vysvětluji, slyším: „Proč jenom dvě? Vám by se tam klidně vešlo šest.“ A já odpovídám: „Já chci, aby každé dítě mělo individuální péči, aby pro pracovníka bylo opravdu jedinečné – tak, jako je to ve funkční rodině.“ Nedávno mi na úřadě jedna paní řekla: „Ale vy tam můžete mít klidně pět dětí.“ Tak jsem se jí zeptal: „A kolik máte vy doma dětí?“ Odpověděla, že dvě. Tak jsem jí řekl: „Tak si vezměte ještě další tři.“ Odpověděla, že to by bylo moc. A já na to: „A proč by to pro vás bylo moc a pro nás pět dětí není moc?“ Chceme tím sundávat nálepku, že je to ústav a že „pro ústavní děti to stačí“. Nestačí. Pro ty děti to má být domov. A domov musí splňovat všechno, co domov splňovat má. Protože pro ty děti to není něco na chvilku, pro ně je to realita.

Kdy si myslíte, že se vám to zvládne zprovoznit?
Doufám, že co nejdříve. Je s tím spousta byrokracie, ale vzhledem k tomu, že už máme nemovitost i spoustu potřebného vybavení, zbývá „jen“ všechno doladit. Nechci to spustit v polovičatém stavu, kdy bychom dětem vysvětlovali: „Tady ještě něco doděláme, tady se to pak předělá.“ Ne. Až k nám přijde první Honzík, chci, aby už našel prostředí, které bude od začátku plně funkční.

Jak se vám daří shánět finance? Pronájem nemovitosti něco stojí, vaše výplaty, energie,..
Těžce. Momentálně nečerpáme žádné dotace ani granty, nemáme nic ze státního rozpočtu. I proto, že když jsme lidem říkali, co chceme dělat, často reagovali stylem: „Zase jedna neziskovka, kterou si platíme z daní, určitě nějací tuneláři.“ A já na to můžu říct jediné: „Nás si z daní opravdu neplatíte – naopak, my sami odvádíme daně.“ Finance tedy sháníme složitě. Máme drobné dárce – třeba paní z Hodonína, která pošle stovku. Občas se objeví větší firma, která řekne: „Líbí se nám, co děláte,“ a pošle půl milionu. A část prostředků si vyděláváme sami – pořádáme besedy pro školy, školíme pěstouny, jezdím lektorovat i do firem. Veškerý příjem z těchto činností jde zpátky na podporu organizace.

Lektorujete jen vy, nebo i někdo další z vašeho týmu?
Záleží na poptávce. Často lidé nechtějí organizaci (Ne)ohrožené děti, ale konkrétně Tomáše Morávka – autora knihy Nebuď p*ča. Jsou tedy besedy, kde lektoruji sám. Ale pak máme i přednášky, kde vystupujeme v týmu. Třeba když jde o téma dětských domovů, přizveme mladého muže, který v dětském domově vyrostl, protože právě on dokáže nejlépe zprostředkovat tu přímou zkušenost.

Co vám tohle všechno dává lidsky?
Baví mě to a vím, že dělám něco, co má skutečný smysl. Kdybych byl dítě, které musí být v ústavu proti své vůli, nebo naopak dítě, které do ústavu chce, protože doma se mu nedaří, chtěl bych, aby ten domov splňoval určité věci, aby to bylo místo, na které budu chtít vzpomínat, kde jsem se cítil dobře, milovaně a v bezpečí. V praxi ale často vidíme opak – dítě uteče z domova, kde je týrané, dostane se do ZDVOPu, a za týden se raději vrátí zpátky, protože se tam cítilo ještě hůř než doma. A to je prostě špatně! Pokud se dítě dostane do systému, musí ten systém fungovat tak, aby to pro to dítě bylo opravdu dobré a důstojné místo. A právě to je jedna z věcí, která mě popohání. Kdybych byl v roli dítěte, chtěl bych, aby někdo vybudoval zařízení, kde tohle všechno funguje. Proto věřím, že moje práce má smysl. Je pestrá a krásná, jdu s dětmi opékat buřty, jdu s nimi do kina… A to je moje práce. A to je přesně to, co mě baví.