Útulek s dvanácti koňmi je na finančním dně. Jestli nepřijde pomoc, hrozí konec

My jsme spolu natáčeli zhruba před rokem reportáž pro Českou televizi. Před pár dny jsem otevřela Facebook a vyskočil na mě na stránkách spolku status, že jsi nucena ukončit činnost. Co se děje?

Bylo to v návalu emocí. Od doby, kdy jsme spolu točily reportáž se spoustu věcí změnilo a jak loňský rok začal skvěle – například tím, že na útulkovém účtu byl krásný finanční polštář díky výtěžku z prodeje charitativního kalendáře od Jany Pechlátové, druhá polovina roku už dobrá nebyla. Přišla jsem o zázemí, ve kterém jsme reportáž točili, finanční zdroje se začaly tenčit, koně měly zdravotní potíže a bylo to nákladné, do toho dávat dohromady nové zázemí. Včera jsem našla zázemí pod vodou, a ačkoliv jsem v tu chvíli na prvotní řešení katastrofy nebyla výjimečně sama, večer, když se mi zasekla záda, zaplavilo mne obrovské zoufalství. Je to podruhé za existenci spolku, kdy mám takto silný pocit vyhoření, možná se to během pár dní ustálí jako jindy, ale skutečnost je taková, že si pevně stojím za tím, že stop stav je prostě stop stav, i kdyby se dělo cokoliv a že naopak poruším to, co celou dobu říkám, že u mne je pro koně konečná stanice a budu se snažit snížit stav.

Citace FCB statusu: „Ze všech stran slyším: „Vy jste tak silná, jak to zvládáte?“ Nezvládám. Nebýt mého přítele, útulek dneska není a nejsem ani já, umřela bych hlady. Jeden člověk zafinancoval víc, než všichni sponzoři dohromady dva roky po sobě. Prostě už to nezvládám. Vidím, jak se mi to sype všechno pod rukama. Jak se na mne hrnou faktury ze všech stran, jak jsem dneska našla zázemí pod vodou, protože praskly dvě baterie ve sprcháči a v kuchyni a všechno vytopily. Mám toho dost! Neumím to. Neumím žebrat. Neumím si říkat jako jiné spolky, které se domáhají na základě lítosti a ve skutečnosti nezachránily žádného koně, o pomoc. A stejně jim to zas funguje. Protože na prvním místě jsou zvířata, pak moje práce pro pojišťovnu a pak někde vzadu možná nějaké sociální sítě a úplně za tím já. Uvědomila jsem si to dnes ve chvíli, kdy jsem stála nad vanou a umývala zašlé uzdečky, abych je mohla namazat. A nemohla jsem se hnout, tak moc mne bolela záda. Ráda bych pomáhala dal, ale je to už nad moje síly. Nebudu už přijímat další koně a těm, kteří mohou, se budu snažit najít nové domovy. Strašně těžko se mi to píše, ale je na čase si to přiznat. Dvanáct koní je moc na jednoho člověka, který chodí do práce, který se snaží nějak žít, který několik let táhl spolek ze svého. Před pár dny byl sdílen příspěvek na jedné ze stránek s velkým dosahem a byl dál sdílen minimálně 200 lidmi, spoustu podporujících komentářů a výsledek? Žádný nový přispěvatel na účtu spolku. Promiňte, ale ze slov podpory nenakrmím koně, nezaplatím faktury, neobjednám krmivo, neuhradím fakturu za opravu auta. Když stojíte v obchodě a potřebujete koupit baterie v akci, do různých nástrojů a víte, že nemůžete, protože nebude na elektřinu, vodu nájem, seno, slámu a krmivo, kterého jsou dva pytle, je na čase si říct -prostě končím. Byla bych ochotná bojovat, ale ne v tváří v tvář existenciální krizi, ne v tváři tvář tomu, že kolem koní se potácí zesláblá osoba s bezlepkovou dietou, strhaná, přežívající, ráno se probouzející se skelným pohledem a zsinalou tváří.“

Na dovolené jsem nebyla kolik? Skoro deset let, vloni jsem viděla moře, jeden den. Tři dny jsem byla v zahraničí od té doby jsem neměla u koní jediný den volna.

Takže se nestalo nic konkrétního, ale je to souběh mnoha faktorů..

Nejhorší je, když se toho nakupí moc najednou. Zdravotní problémy koní, do toho nějaký stres v mém životě, finanční náklady, a ještě když se to sejde třeba v zimě, kdy je všechno náročnější. V tu chvíli je těžké to celé zvládnout a překonat. Jen občas jsou období, kdy je to prostě nešťastně poskládané a člověk má pocit, že toho je najednou až příliš. A to se právě teď stalo a já si řekla dost.

Jsi rozhodnutá, že opravdu končíš, nebo ještě máš naději, že se provoz podaří zachránit?

Jasně, že pořád doufám v zázrak. Ale už jsem za tou vnitřní hranicí, přes kterou jsem si říkala, že bych nešla. Moje vnitřní hranice byla sedm koní. A mám jich dvanáct, měla jsem třináct. Mojí poslední šancí je, že se podaří sehnat peníze na záchranu. Na svém Facebooku Druhá šance - Domov pro ex dostihové koně, z.s. jsem zveřejnila QR kód, přes který jde poslat podpora na účet spolku a budu se modlit a doufat. Jenže finance nejsou to jediné, zoufale mi chybí někdo, kdo by mi pomáhal, alespoň dvakrát v týdnu, abych si třeba mohla udělat volný večer. Tohle snížení počtu nevyřeší, ať jsou koně dva nebo 20, musím k nim dvakrát denně a další věc je to, na co jsme narazily v reportáži, vlastní zázemí. Teď jsou v okolí dvě místa, která by byla ideální, jsou ve vlastnictví státu, restituenti o ně neprojevili zájem a stát s nimi nějak bude muset naložit, ale obávám se, že je asi nereálné z pozice útulku pro koně takový objekt získat. Nejsme útulek pro kočky nebo psy, aby to bylo v zájmu státu.

Když půjdeme na začátek. Jak se to stane, že krásná pracovitá holka se zálibou v módě a jak sama říkáš - v upraveném vzhledu, má najednou útulek pro koně?

Stalo se to tak, že jsem zachránila jednoho koně. A jeho příběh i to, jaká to byla osobnost, mě nějak postrčilo k dostihovým koním, případně k bývalým dostihovým koním. Já už s plnokrevníkem měla zkušenost předtím, navíc mám lásku ke koním a konkrétně k plnokrevníkům v genech, vzdálený příbuzný Gusta Riška se několikrát účastnil Velké Pardubické. Pak byli dva koně, pak tři, čtyři a potom už mi došlo, že tím, jak jsou to všechno zachránění koně, vlastně dělám charitu. Napadlo mě, že by možná nebylo špatné obrátit se i na veřejnost, dát o sobě vědět a říct, že tady zachraňujeme tyhle koníky. No a pak se to rozmnožilo až na dnešních dvanáct.

Tím prvním koněm byla pro někoho možná známá klisna Relace..

Ano. Já v té době jsem žila v Praze. Měla jsem zálibu v módě, měla jsem asi šedesát párů bot a strašně moc kabelek. Nešla bych pomalu ani s košem nenalíčená, i když jsem tehdy hodně sportovala. Prostě jsem byla typ, co se o sebe hezky stará. Zároveň jsem už měla zkušenost s koňmi z minulosti. Jezdila jsem jako malá, mám to tak nějak v genech ze slovenské strany, jenže po těžkém pádu jsem se začala bát. Ke koním jsem se vrátila až na vysoké škole. A pak se na Facebooku objevil inzerát na Relaci s tím, že má čas jen do konce týdne a potom jde na jatka. V tu chvíli jsem se prostě znovu pomátla. Měla jsem našetřeno na dovolenou v plechovce od čaje, ale napsala jsem, že bych si ji vzala. Protože jsem měla přítele z Podkrkonoší, začali jsme řešit i to, jestli se sestěhujeme. Bylo to souběh více věcí, mně končil nájem a podobně. Varianta byla, že zůstanu v Praze, on za mnou bude dojíždět a pro koně se najde ustájení v Praze. Nakonec jsme se obě přestěhovaly do Podkrkonoší.

V tom inzerátu bylo přímo napsáno, že půjde na jatka?

Přesně tak, taky tam bylo napsáno, že je zlá a agresivní. Já jsem se tak pousmála, říkala jsem si ha, ale byla to pravda.

Ona byla kůň, který šel přímo z dostihové stáje, nebo přes nějaký mezistupeň?

Šla přes jeden mezistupeň. A právě ten podle mě hodně zapříčinil, že se z kdysi hodné a milé, jen trochu dominantnější a svérázné kobylky, která byla připravovaná do Velké pardubické a měla docela úspěšnou kariéru, stal nebezpečný poděs.

Relace ti tedy změnila nejen vztah ke koním, ale vlastně i celý životní směr. Byla jsi v Krkonoších, měla jsi vlastní práci a pracovala jsi kde?

Já jsem v té době pracovala jako ošetřovatelka v domě pro lidi s Alzheimerem. A předtím v Praze jsem dělala takový různý práce od kancelářský práce, prodávala víno, spodní prádlo..

Zmiňovala jsi úraz, co se stalo?

Tenkrát to byl těžký otřes mozku. Ten hlavní problém ale nebyl jenom v samotném úrazu, spíš v tom, že jsem se potom začala bát. A bylo mi tehdy nějakých dvanáct, třináct. Až na vysoké škole jsem se ke koním vrátila.

Z Prahy jsi se tedy přestěhovala na sever, ale vztah s partnerem se po nějaké době rozpadl a ty jsi se odstěhovala pryč. Kolik jsi měla koní, když ses stěhovala?

Ze severu jsem se stěhovala se sedmi koňmi, šesti kočkami a jedním psem.

Jak je to náročné najít místo, kam se s tím vším přestěhovat?

Je to strašně náročné. V tu chvíli jsem brala v podstatě cokoliv, mně bylo úplně jedno, kam půjdu, prostě jsem potřebovala najít místo a museli jsme jít. Takže jsem hledala jakoukoliv možnost, kde se dá být a vlastně oklikou jsem se dostala k Přemyslu Čechovi (agentura Median) a nakonec jsem našla zázemí v jižních Čechách a tady jsme stále.

Tohle je moment, který si běžný člověk neumí představit logisticky ani psychicky. Přestěhovala jsi se se sedmi koňmi. Jeden čas jsi jich tady měla dokonce třináct, to je obrovské číslo. Na všechno kolem koní jsi sama. Jak se mohlo stát, že bylo koní tolik?

Asi máš pravdu, v některých věcech neumím říkat ne. Ty příběhy jsou různé. Někdy je to tak, že se majitel už nemůže, nebo nechce starat. A jindy jsou to kauzy týrání koní. Nemám tady ale žádný nucený odběr. Jsou to případy, kdy se mi podařilo s tím člověkem vyjednat, aby se těch koní vzdal. A tady v jižních Čechách mi ti koně chodí spíš po skupinkách. Najednou tři koně, jindy dva naráz. A pak už se tomu těžko říká ne, protože si nemůžeš říct, že máš jistotu jenom pro jednoho. Bereš to po skupinkách a ono se to pak postupně nahromadí. A jinak je moje realita dost jednoduchá. Domlouvám si schůzky s klienty, pracuju z domova nebo v kanceláři a odpoledne, teď přes zimu třeba už ve dvě nebo ve tři, jedu sem. Dodělám stáj, obstarám koně, rozvěsím sítě se senem pro ty, co zůstanou venku, napustím vodu, zkontroluju zdravotní stavy, nakrmím a večer jedu domů. Po přesunutí se na vedlejší areál je to horší, trávím tu třeba třikrát víc času, než jsem trávila na předchozím místě, výběh je menší, musí se sbírat bobky, ač mám levnější nájem, tak se přikrmovalo senem už v létě, takže jsou větší náklady na krmení, plnění sítí každý den, kydání velké haly každý den. A to mi samozřejmě nepomáhá v osobní finanční situaci, protože o to méně času mám na to věnovat se vlastní obživě, útulek mne nezaměstnává a moje „práce“ v něm není nijak finančně ohodnocená.

Máš alespoň někdy nějaké pomocníky?

Mám pomocníky spíš nárazově. Většinou jsou to pořád ti stejní, věrní lidé, kteří se opakovaně vracejí. A mám paní, která třeba jednou za týden přijede, ale taky se stane, že delší dobu nemůže. Dělá jí to psychicky dobře a já to vlastně doporučuji všem, kontakt s koňmi opravdu psychicky pomáhá. Takže když jednou týdně dorazí, tak mi vždycky pomůže. Pomoc jednoho člověka mi přijde už jako velká pomoc a rozhodně mi to uleví. Na druhou stranu jsem typ, který nikoho nepouští ke kydání. Já to musím mít dokonalé, čisťoučké, nesmí tam zůstat ani bobek. Takže ke kydání nikoho nepouštím. I kdybych měla umřít, tak prostě ne.

Musela jsem se ale naučit, že když chci odjet a mám někoho, kdo mě třeba na dva dny zastoupí, tak musím skousnout, že to nebude tak dokonalé, jak bych si představovala. Jinak mi lidé pomůžou s věcmi okolo. Naplní sítě pro koně, poňuchňají si je, pomazlí je, vyčistí, posbírají bobky na pastvině, takže i to je pomoc. A když je toho hodně, tak svolávám nárazové brigády, třeba před zimou nebo na jaře na opravy ohrad, větší úklid a podobné věci. Jezdí ale spíš takový tým lidí, který se pořád opakuje.

Když někdo slyší dvanáct nebo třináct koní, okamžitě ho napadne, kdo to celé drží nad vodou. Jak se ti dařilo a daří provoz financovat? Kde jsi brala peníze?

Začátky byly těžké, jsem pyšná na to, že máme docela dost věrných přispěvatelů. A je skvělé, že i když třeba nejsou bohatí a nemají hodně peněz, tak mám lidi, kteří posílají třeba desetikorunu trvalým příkazem. Někomu to může připadat trapné, jako že posílá jen deset korun, jenže ono se to nasčítá. Jasně, občas přijde i velký finanční dar od firmy nebo od nějakého soukromníka, ale bohužel, ty náklady jsou tak velké, že to nestačí a stojíme před tím, co dál. Teď bylo útulkové auto opět v servisu a už vím, že další technickou neprojde, slečna, co se stará částečně o sociální sítě dala dohromady žádost na Donio na sbírku na nákup nového, protože bez něj fungovat nejde, ale překvapilo mne, co všechno musím doložit, aby nám sbírku vůbec schválili a nějak mi už nezbývá čas, ani energie na to, pokusit se dát tohle vše dohromady. Zaráží mne, že někomu schválí nesmyslné sbírky, nechtějí podklady nebo vybrané peníze člověk zneužije. A u nás toho chtějí tolik.

Jaké jsou náklady na dvanáct koní, hlavně v krmení, tedy seno a sláma, když nepočítáme nájem?

Je to hodně rozdílné podle ročního období. Zima a léto jsou úplně jiné, protože v zimě, zvlášť u starších koní, je spotřeba krmení mnohem větší. Nedávno tady byl zubař a zase jsme si potvrdili, že u některých už příští rok nebude moc co dělat, spíš jen kontrolovat. A právě ti koně, kteří mají zuby nekvalitní nebo skoro žádné, dostávají v zimě třeba čtyřikrát objemově víc krmiva než v létě, kdy jim hodně pomůže tráva a ještě si s tím tak nějak poradí. Ale když to vezmu zhruba a zprůměruju, tak krmení a všechny ty běžné věci, které je potřeba dělat, vyjdou asi na dvacet až třicet tisíc měsíčně. A tím myslím i pravidelné položky jako každoroční očkování a podobné věci, teď v týdnu třeba kovář. Nedávno nám odešel koník, jehož léky třeba stály 2500,- měsíčně, navíc byl už plně závislý na příkrmech i v létě. Každý kůň dostává minimálně jednou za rok fyzioterapii a zubař je také potřeba každý rok. To jsou pak jednorázové výdaje ve vyšších tisících. A pak tady máme jednorázové „jobovky“, kdy se kůň poraní, je nemocný atd. A to se často jen protáčí panenky.

A dá se na nich i jezdit?

Aktuálně mám ve stáji tři koně, kteří můžou jít pod sedlo, ale je to už spíš takové klidné. V pohodě si vyjdeme v kroku, případně se na nich můžou svézt děti, ale rozhodně to není na žádnou divočinu. Pak tam mám ještě tři takové adepty, kteří by pod sedlo asi také mohli, jen je potřeba s nimi trochu pracovat. Jednak psychika, jednak nasvalení a u některých je to i o opatrném návratu, protože třeba pod sedlem nebyli patnáct let. Takže pomalu, citlivě a bez tlaku. Obecně platí, že koně, kteří by ještě mohli chodit pod sedlo, tu jsou, ale není to primární a samozřejmě nejen kvůli věku mají váhová omezení, takže je to opravdu na svezení dětí nebo velmi lehkých lidí. A ani mně samotné už ježdění nenaplňuje tak, jako mě naplňovalo dřív.

Někde jsem četla, že u tebe koně zůstávají, že nejsi žádná přestupní stanice.

Je to tak. Mám to nastavené jako nulovou přestupní stanici. Koně, které přijmu, u mě v zásadě zůstávají až do konce. Když se mi ale někdo ozve s tím, že má těžkou životní situaci a potřebuje umístit koně, který je relativně zdravý a nenáročný, tak se snažím spíš najít nového majitele. Nevidím důvod, aby úplně pojízdný kůň v plné síle končil u mě jen proto, že se ocitl v takové situaci. A právě teď jsem se ocitla v situaci, že tohle asi budu muset přehodnotit. Jen vlastně nevím, koho se vzdát, ono to není jen o tom, že koni najdete domov, ale má to vliv na stádo, koně mají mezi sebou různé vazby. Třeba po odchodu zmiňovaného koně dva jeho přátelé velmi truchlili.

Proč ses vlastně začala tolik zaměřovat na bývalé dostihové koně a proč tě tenhle segment tak chytil za srdce?

Oni jsou jiní. Jsou hodně citliví. A tím, jak se to dřív, i když už se to dneska zlepšuje, prodávali za velmi nízké částky, často končili u nezkušených majitelů. A pak se z nich stávali neřízení, psychicky rozhození koně, které lidé začali vnímat jako zlé nebo nebezpečné. Jenže oni nejsou zlí od přírody. Plnokrevníci mají takovou nálepku, že jsou neovladatelní, zákeřní, problémoví, ale není to tím plemenem. Je to mnohem víc o přístupu lidí. Někdo si takového koně koupí bez zkušeností, nepochopí jeho povahu a potřeby, a tím ho postupně zkazí. A právě ti koně, o kterých se říká, že jsou zlí a neovladatelní, často ve skutečnosti jen potřebují citlivější zacházení a někoho, kdo jim dá čas a klid.

Jak to dnes vypadá s praxí kolem života dostihových koní? Stává se ještě často, že jim hrozí krutý osud a skončí na jatkách?

Nejsme v jiných zemích, kde se tohle běžně děje. U nás koně, kteří už nejsou schopní běhat, nemají výkonnost, zraní se nebo prostě dojdou do sportovního důchodu, většinou majitelé prodávají za lepší ceny, případně je darují ošetřovatelům. A u skutečných hvězd, které mají skvělé majitele, se stává i to, že jim majitelé dál platí takzvaný důchod. Už tady není praxe z devadesátých let, kdy koně končili na jatkách. U nás se tohle dnes běžně nedělá.

Prošlo ti rukama i nějaké opravdu velké koňské jméno?

Úplně velká jména asi ne. I když je pravda, že jeden takový kůň u mě byl, bohužel jen chvilinku. Měli jsme tady koně, který běhal v tréningu Josefa Váni mladšího. U nás ale nebyl úplně známý, protože celá jeho kariéra se odehrávala v Itálii. Ten koník vyběhal něco přes tři miliony, byl úspěšný a nakonec skončil u mě. Já jsem z něj měla obrovskou radost, protože to byl úžasný kůň. Jenže bohužel u nás nečekaně dlouho nepobyl. Ve čtrnácti letech z ničeho nic dostal infarkt a bylo po všem. Takže jsem tady měla jedno opravdu velké jméno, ale jen na krátkou dobu. Jmenoval se Morning Star.

Takže on tu kariéru neudělal v Čechách, ale spíš v Itálii. A dostal se k tobě taky přes někoho dalšího?

Nevím, jestli bych to nazvala oklikou, ale bylo to přes moji kamarádku Báru Málkovou. Ona jezdila dostihy a Morning Star byl u ní. Vyžebrala si ho od Váni, protože se do něj zamilovala a já to úplně chápu. Jenže s tím, jak mu přibývaly zdravotní problémy, mu už nedokázala dát úplně ideální prostředí. Ten kůň měl flegmónu a trpěl na koliky. Pro takového koně je nejlepší, když je co nejdéle venku a hodně se hýbe. Pomáhá to prokrvení té nohy, srovná to i trávení a celkově mu to dělá dobře. Bára proto usoudila, že u mě mu bude líp. A během měsíce se to opravdu ukázalo. Dal se krásně dohromady, začal se zlepšovat. Ne všem koním vyhovuje dlouhý pobyt venku, ale jemu to sedělo. Bára se aktuálně věnuje tréninku dostihových koní a u nich je jiný režim, kde jsou hodně v boxe, a jemu tohle nevyhovovalo. Tady mu to vyhovovalo víc.

Když přijímáš nového koně, nemáš strach, že si nesedne s někým, kdo už u tebe je, že si ve stádě budou vyřizovat účty a poměřovat ega?

Koně vždy po příchodu socializuji a socializovala jsem v odděleném výběhu a sleduji, jak na něj ostatní koně reagují, jaké jsou tam interakce, jestli je možné ho třeba druhý den pustit k ostatním koním nebo ještě počkat, případně jsem volila podle povahy, věku, ke které skupině ho zařadit, na to ve stávajícím areálu není prostor i to je jeden z důvodů, proč nemůžu přijímat nové koně a vlastně další důvod, proč cítím zoufalství, protože podmínky v tomhle ohledu nejsou ideální, areál je prostě malý.

Jak to v praxi řešíš, když třeba Morning Star dostal infarkt. Jaký je potom tvůj další postup? U tebe je smrt asi častější než v běžných stájích, když se zaměřuješ na starší a problematické koně. Jak to funguje?

Je to paradoxní, ale mně ti koně spíš přibývají a moc neubývají. Aktuálně mám za sebou pět úmrtí. A nevím proč, ale vždycky si to vyberou hezky o víkendu, takže se pak musí počkat do pondělí. Volá se kafilérka a domlouvá se odvoz většinou na pondělí. Když je kůň kovaný, musí se mu sundat podkovy, nemůže odjet s podkovami. Aby nikoho neprovokoval, zakryje se dekou. Já si na památku ostříhám žíně. Když kafilérka přijede, nepotřebuju u toho úplně být. Vyřídím formality, předání průkazu, podpisy, předání zvířete a pak odcházím. Nakonec už jen posbírám deky.

Dá se na to zvyknout?

Ne, nedá. Nejtěžší bylo, když odešla Relace. To bylo hodně těžké. My jsme spolu měly takové vnitřní pouto. Tím, jaký to byl kůň, to prostě strašně bolelo.

Snažíš se si od koní udržovat odstup, aby ses v tom množství i trochu chránila, nebo to prostě nejde a jdeš do toho vždycky naplno?

Ne, nesnažím se udržovat si odstup. A upřímně ani nevím, jestli by mi to fungovalo. Já tohle dělám nerada. Nerada také přirovnávám koně k lidem, ale s každým mám jiný vztah. Někdo mi přiroste k srdci víc, někdo míň. Mám je ráda všechny, není tam nikdo, o kom bych řekla, že je to pro mě cizí kůň. Jen ten vztah je prostě u každého jiný. Některé mám víc ráda a některé míň, tak to zkrátka je.

Říkala jsi mi, že je extrémně vyčerpávající i to, jak se kolemjdoucí ke koním chovají, leč v dobré víře.

Nejtěžší je pořád dokola apelovat na lidi a stejně se nic nemění. Koně nejsou cizí zvířata, která si může kdokoli krmit. Tohle mě fakt bolí. Např. Noela jsem málem ztratila pár dní po Relaci kvůli krmičům. Byl ve stejném výběhu, kde Relace a kde jsem našla pak bochníky plesnivého chleba, tak jsem si spojila, proč Relace dostala tak těžkou koliku. Měl jediné štěstí, že jsme zrovna řešili jiný jeho zdravotní problém, takže se to stihlo chytit včas. Cedulky nepomáhají, ani když jsou opravdu výhružné. Je to strašně rozšířené a lidi to mají v hlavě jako samozřejmost, vzít děti a jít nakrmit koníčky. Když někdo přijde s pamlsky, přiběhnou dominantní koně a to může to být nebezpečné jak pro lidi, tak pro koně, protože koně se na malém prostoru natlačí a můžou si ublížit. A když jim někdo dá něco nevhodného nebo toho dá moc, může z toho být kolika. A pak je tu ještě druhá věc. Někteří koně byli dřív opravdu nebezpeční. Třeba když jsem se byla poprvé podívat na Relaci, vešla jsem k ní do výběhu, měla jsem mrkev a ona proti mě šla s jasným záměrem mě zabít. Několik let byla takhle nebezpečná. Kdyby k ní tehdy vlezl někdo cizí jen proto, že přinesl mrkev, mohlo to dopadnout strašně. Ale jak jsem říkala na začátku, ten pohár toho všeho už přetekl. Třeba se stane zázrak, přála bych si to, ale teď aktuálně nevím, kde vzít sílu do dalších bojů.