Článek
Musím říci, že toto zobrazení slavných pražských budov je dechberoucí a unikátní. Můžete blíže představit autora?
Je to akademický malíř Tomáš Rygl. Žije a pracuje v Jihlavě a maluje neuvěřitelně propracované řezy staveb. Nejen staveb, dělá také celé mapy různých měst. Tady v klášteře máme především Prahu, ale namaloval třeba i Vídeň, Berlín nebo krásný Manhattan.
Původně tyto obrázky vznikaly jako podklad pro turistické průvodce. Když mi ale pan Rygl ukázal originál řezu Národním divadlem, říkal jsem si, že to je neuvěřitelný obraz. Ve velkém formátu se můžete podívat na jakýkoliv detail. Vidíte krásný kontrast mezi slavnostním prostorem určeným pro návštěvníky a zákulisím. Jakmile projdete dveřmi, ocitnete se skoro v továrně. A tady je to všechno vidět. Každá sedačka, každý detail, předsálí prezidentské, dříve královské a císařské lóže. Je to pohled, který běžně člověk nemá.
Jak se Tomáš Rygl dostává ke zdrojům? Předpokládám, že si hodně zakládá na faktické přesnosti.
To je pro něj velmi důležité. Velkou mapu Prahy, kterou tu také máme, pořád aktualizuje. Když se v Praze objeví něco nového, třeba Mariánský sloup, domaluje ho. A když se na Mariánském sloupu objeví andělé, domaluje i anděly. Nedávno mi říkal, že někde na Smíchově je nový velký strom, takže půjde a domaluje i ten strom. Říkám, že je to vlastně takový Langweilův model dnešní doby. Zachycuje Prahu tak, jak právě vypadá.
Celý klášter působí jako skrytý poklad. A když vidím to, co ukazujete, mám pocit, že i Ryglovy obrazy jsou takový skrytý poklad.
Když jsem se na výstavě domlouval s paní Helenou Kohoutovou, říkal jsem jí, že něco přinesu a potřebuji najít člověka, který má fantazii. Někoho, kdo v tom podkladu uvidí víc.
Když se podíváte na knižní předlohu, může to na první pohled vypadat jako klasický turistický průvodce. Jenže ten obrazový podklad je neuvěřitelný. Člověk musí mít trochu představivosti, aby si dokázal převést stránku z knihy do reality velkého formátu. Paní Kohoutová to pochopila okamžitě a začali jsme na tom pracovat.
Kolik je u nás lidí, kteří se takto detailnímu zobrazování památek věnují? Má Tomáš Rygl konkurenci?
Asi má, ale nevím přesně. Určitě se tomu někdo věnuje, ale myslím si, že v této kvalitě je to mimořádné. Velká přednost Tomáše Rygla je v tom, že má klasické vzdělání. Je akademický malíř. Pracuje tak, že si nejdřív tužkou vytvoří obrys a potom anilinovými barvami dokresluje detaily. Protože píšu knihy o Praze, často se mě ptá na různé věci. A má obrovskou radost, když ho někdo vezme do běžně nepřístupných prostor. Pak může ve své kresbě zachytit třeba sakristii nebo jiná místa, kam se veřejnost obvykle nedostane.
Řez historickou budovou Národního muzea od Tomáše Rygla odhaluje slavnostní schodiště, Pantheon i běžně skryté části jedné z nejvýraznějších pražských dominant.
V jaké podobě jsou jeho díla v klášteře vystavena?
Je tu vystaveno přibližně čtyřicet obrazů. Jde o jednotlivé pražské památky. Výstava je koncipovaná jako procházka historickou Prahou. Vyrazíme od Strahova, jdeme přes Pražský hrad, přejdeme Karlův most, projdeme Starým a Novým Městem a končíme tady, u baziliky svatého Jakuba.
Je to tedy cesta od premonstrátského kláštera na Strahově až do kláštera minoritů u svatého Jakuba, kde právě jsme.
Řekněte mi více k té velkoformátové mapě, která je na zemi.
Mapa je rozdělena na dvě části. Kdyby byla vcelku, bylo by složité dohlédnout doprostřed a prohlížet si detaily. Takhle je možné kolem ní chodit, dívat se na ni zblízka a pracovat s legendou. U těch obrazů je fascinující, že se u nich člověk zdrží. Já jsem schopný dívat se na Národní divadlo čtyřicet minut a hledat ty nejmenší detaily. Lampičky, stoly, prezidentské apartmá. Pořád objevujete něco nového.
Pro návštěvníky to může být skoro hra, hledání detailů. Na co bychom v souvislosti s výstavou neměli zapomenout?
Že je to senzační, jedinečné a že by si na to lidé měli udělat víc času. Myslím, že u každého obrazu budou stát dlouho a jenom v úžasu zírat, jak krásnou máme Prahu a co všechno v ní je. Kdybyste si Prahu chtěli takhle projít ve skutečnosti, museli byste tomu věnovat čtrnáct dní, možná měsíc. Museli byste hledat detaily po celém městě. Tady to zvládnete během několika hodin v Klášteře minoritů. Navíc na místě, které je podle mě trochu neprávem zapomenuté.
Když se občas zeptám Pražáků, zjistím, že mnozí ani nevědí, že tu klášter je. Je to dané i tím, že byl dlouho zavřený. Teď se ale otevřel a každý, kdo sem vstoupí, je překvapený, jak krásné místo tu máme a proč o něm vlastně nevěděl. A ještě jedna věc. Tady je to jako v oku tornáda. Všude kolem je spousta lidí, Staroměstské náměstí je kousek, Václavské náměstí také. Ale když vstoupíte do kláštera, všechno se najednou zastaví. Člověk se může usebrat a být v klidu.
Pojďme ještě k samotnému klášteru. V čem je toto místo historicky významné?
Klášter vznikl za Václava I. ve 13. století a patří k nejstarším klášterům v Praze. Není úplně nejstarší, nejstarší klášter byl na Pražském hradě, takže jsme zhruba o tři století později. Ale příchod minoritů a františkánů do města byl znamením, že se Praha proměňuje ve skutečné město.
Františkáni byli a dodnes jsou městským řádem. Klášter měl zároveň silné spojení s královským rodem, nejdřív přemyslovským, později lucemburským. V klášteře se konaly významné svatební hostiny Jana Lucemburského, otce Karla IV. A právě v okolí tohoto místa, možná i velmi blízko odsud, se podle některých úvah mohl narodit Karel IV. Když Jan Lucemburský přišel do Prahy, Pražský hrad nebyl v nejlepší kondici a královská rodina bydlela v měšťanských domech. Často se v této souvislosti mluví o domě U Kamenného zvonu na Staroměstském náměstí.
Jak osobně vnímáte, že se Helena Kohoutová pustila do obnovy kláštera a znovu ho otevřela veřejnosti?
Já jsem se k tomu dostal úplně přirozeně, jak se mi to často stává. Šel jsem okolo a řekl jsem si, že jsem tu vlastně nebyl asi třicet let. Jako dítě jsem sem chodil do lidušky a pamatoval jsem si, že to tu bylo dost zanedbané. Koupil jsem si vstupenku, vstoupil dovnitř, dokonce jsem se dostal i do zahrady, kam se běžně nesmí, a úplně jsem vydechl. Stejně jako každý, kdo přijde třeba do tohoto sálu. Je neuvěřitelný. Je tady cítit obrovská péče a práce, která do obnovy byla vložena. A za mě je také cítit, že to vede ženská ruka. Má to velkou eleganci.
