Hollywood chce naše koně a rytíře. Výkony pro velké filmy se rodí v Kuřimi

To, co dokážete, je neskutečné. Zvládáte koordinace bojových scén na koni i na zemi, šerm, zajištění kaskadérských a komparsních koní a jezdců pro film, pády z výšek, pády z koní, pády koní s jezdcem, přejezdy přes oheň, lehání koní a tak dále. Jak se vůbec stalo, že jste nabral právě tuhle životní dráhu?

Můj táta šermoval profesionálně a já jsem vlastně naskočil do vlaku ve chvíli, kdy on končil. Nebylo to ale tak, že bych cítil povinnost jít v jeho stopách. Prostě mě to fascinovalo. Od mala mě drželi vojáci, koně a rytíři. Chodil jsem na představení a ten svět mě úplně uchvátil. Byla v tom romantika a já měl od začátku pocit, že právě tohle chci dělat.

Zapojoval jste se už jako kluk do otcovy skupiny?

Ne. Byli to profesionálové, jezdili po celé republice i po Evropě, ale jako dítě jsem do toho ještě nevstupoval.

Když jste v roce 1990 zakládal Štvance, byla to už tehdy profesní ambice, nebo spíš čisté nadšení?

Spíš čisté nadšení. Líbilo se mi to a chtěl jsem dělat šerm. Líbili se mi i koně, ale tehdy to ještě bylo trochu vzdálené. Že bych jednou dělal jezdecké turnaje nebo filmovou práci s koňmi, to jsem si v té době ještě neuměl představit.

Měl jste od začátku ambici dělat to jinak nebo lépe než ostatní?

Vůbec ne. Na začátku mě prostě přitahovali rytíři, šerm a ta atmosféra kolem toho. Tu romantiku v tom člověk viděl jako první. To, že by se to dalo posunout někam dál a dělat to jinak nebo lépe, zjistíte až časem, když získáte zkušenosti a vidíte, jak to dělají ostatní.

Kdy do toho vstoupili koně?

Zhruba v polovině devadesátých let. Potkal jsem kamaráda, který mě seznámil se svým známým. Ten měl koně a dělal western. Dali jsme se dohromady a začali jsme zkoušet jezdit a postupně i dělat turnaje. Všechno to bylo ještě v plenkách. Některé jiné skupiny už něco podobného dělaly, ale my jsme si postupně hledali vlastní cestu.

Jak těžké bylo přejít od pěšího šermu k šermu na koni?

Zásadní věc je, že když děláte rytíře, musíte vědět, jak držet zbraň a jak s ní pracovat. A to platí i v sedle. My jsme měli výhodu, že jsme vycházeli z klasického šermu a postupně jsme ho přenesli na koně. Bylo to pro nás velké plus, protože spousta jezdců sice umí dobře jezdit, ale neumí šermovat. Neumí držet zbraň a neumí s ní na koni pracovat tak, jak je potřeba.

Byl právě tenhle moment tím, který vás odlišil od ostatních?

Postupně ano. Jak jsem rostl jako šermíř i jako jezdec a viděl jsem i další skupiny, začal jsem přemýšlet, jak to dělat jinak a líp. K tomu ale člověk musí dozrát. Musí něco odjezdit, něco odšermovat a hodně věcí vidět. Navíc můj kolega, který koně měl, byl výborný jezdec a tlačil nás k tomu, abychom na sobě opravdu pracovali. Dnes jezdíme zase jinak než tehdy. Posledních deset let se hodně soustředíme na korektní práci s koňmi a trénujeme i s lidmi, kteří se věnují drezuře na vysoké úrovni.

Jenže už pár let nato přišla Johanka z Arku. Jak jste se k tak velkému filmu dostali?

Byl na to velký konkurz a jezdců tam bylo opravdu hodně. Každý se musel předvést, ukázat nějakou akci, a všechno potom putovalo do Francie. Tam rozhodoval koordinátor Mario Luraschi, kdo pojede a kdo ne. Tímhle způsobem jsme se k tomu dostali. Je pravda, že jsme na sobě pracovali a můj kolega nás hodně tlačil, abychom byli opravdu dobří. Ale nebyli jsme jediní dobří. Měli jsme i kus štěstí.

Překvapilo vás tehdy, že jste uspěli?

Určitě nás to potěšilo, protože zájem byl obrovský. Na Johance z Arku byli nakonec z české strany jako hlavní koňští kaskadéři právě lidé od nás plus člověk, který nás tam domlouval. Pro nás to byla velká věc.

Změnila vám tahle zkušenost pohled na to, co všechno můžete dělat?

Ano. Potkali jsme se tam s dalšími kaskadéry na koních, s Francouzi od Maria Luraschiho i se slovenskou skupinou Borseus. A najednou jsme viděli, že se spousta věcí dá dělat jinak a líp. Ten projekt nás nakopl k tomu, abychom víc přemýšleli o směru, kterým se chceme vydat, a jak zlepšovat svoje výkony.

Dnes máte zkušenosti z více než třiceti filmových projektů z produkce USA, Kanady, Francie, Velké Británie, Itálie, České republiky a Slovenské republiky. Promítly se filmové zkušenosti i do vašich vlastních show?

Jednoznačně. Když děláte s lidmi z filmu, vidíte, na čem jim záleží a co všechno musí kůň i jezdec zvládnout, aby to dobře vypadalo před kamerou. Naši koně pracují pod herci, dělají speciální výkony a musí být připravení na různé situace. To samozřejmě mění i naše uvažování a promítá se to potom do našich vlastních představení.

Je vaší největší přidanou hodnotou právě práce s koňmi?

Ano. Jsme sice i rytíři a šermíři, ale do filmu jdeme hodně přes koně. Podle potřeby jako jezdci, dubléři nebo kaskadéři. Konkurence je velká, takže jsme se snažili být opravdu dobří, mít kvalitní koně a zvládat věci, které nejsou samozřejmé. Nestačí přejet z bodu A do bodu B. Musíte s tím koněm zvládnout vzpínání, lehání, průjezd ohněm, davem nebo bojovou scénou. A stejné nároky pak máme i na našich show.

Jak náročné je vycvičit koně pro film a historická vystoupení?

Je to hodně složité. Vyberete si mladého koně a dva roky ho připravujete. Učíte ho na ruchy, na oheň, na různé situace, které ho mohou potkat. A stejně nakonec zjistíte, že se na to třeba vůbec nehodí. Takže do toho dáte spoustu času a pak to nevyjde. Vybrat správného koně a dobře ho připravit je dlouhodobá a náročná práce.

Co považujete za vrchol takového výcviku?

Pro mě je vrchol ve chvíli, kdy si vás vybere režisér nebo agentura na konkrétní speciální výkon a ví, že to s tím koněm dokážete. Může to být spínání, lehání nebo nějaký složitý průjezd. Hodně důležitá je ale i příprava koně pro herce. Herec nemusí být silný jezdec, ale sedne na koně, který je dobře připravený, projede scénou a bezpečně udělá přesně to, co udělat má.

Co je při výcviku nejtěžší?

Třeba lehání koně v ruchu. To je opravdu náročné, protože to zvíře přirozeně sleduje, co se kolem děje, a vyhodnocuje, jestli mu něco nehrozí. Teď naposledy jsme to řešili u pohádky Princezna stokrát jinak, kde kůň lehá a usíná ve chvíli, kdy pije ze studánky. Měli jsme tam dva koně a nebyla to vůbec jednoduchá situace.

Když se podíváte na množství filmů, které máte za sebou, který projekt pro vás byl výjimečný?

Těch projektů bylo opravdu hodně, takže je těžké vybrat jeden. Johanka z Arku byla důležitá jako odrazový můstek, to určitě. Hodně výjimečný pro mě ale byl i dánský projekt 1864. Přijel jsem tam původně jako řadový jezdec a kaskadér, ale nakonec se ze mě stal i herec. Měl jsem mluvit, šermovat i jezdit na koni. Nejdřív chtěli dubléra na šerm a dubléra na jízdu, ale nakonec zjistili, že všechno zvládnu sám.

Když děláte velké zahraniční filmy, nejsou pak domácí historické akce trochu malá liga?

Takhle to vůbec nebereme. Je to věc, která nás baví. Navíc film není pořád. Natáčí se hodně projektů, ale historické filmy nejsou neustále. Děláme i reklamy, ale ani to není permanentní. Tyhle akce rozhodně nezatracujeme. Jezdíme na velké akce do Znojma, Kutné Hory, Kadaně a na dalších místech jsme už přes dvacet let. Organizátoři nás chtějí zpátky a to je pro nás důležité.

Zakládáte si i na historické věrnosti kostýmů, zbrojí a výstroje?

Ano. Mezi devadesátými lety a dneškem je obrovský rozdíl. Tehdy byl rytíř skoro každý, kdo doma našel nějaký kus plechu. Dnes je ta doba úplně jinde. Buď děláte konkrétní období, nebo nedává smysl tvrdit, že jste historicky věrní. My se opravdu snažíme přiblížit přesnému období. Nechceme být jen obecně oblečení jako rytíři. Gotika trvala několik staletí a v každém období vypadala výstroj jinak. To je potřeba respektovat.

Je těžké takovou výbavu sehnat?

Je. Musíte oslovovat zbrojíře, lidi, kteří šijí, a často věci vracet a upravovat. Na koni totiž potřebujete úplně jiný rozsah pohybu než na zemi. Když jedu turnaj, mám přilbu, omezený výhled a zároveň musím být schopný udělat úder, pohyb vlevo i vpravo, někdy spadnout, někdy střílet z luku. Zbroj tedy musí sedět opravdu přesně a nesmí vás omezovat víc, než je nutné.

Získali jste i ocenění Skupina roku. Bylo to pro vás důležité potvrzení?

Určitě to potěší. Takové ocenění se ale nedává pořád. A když se podívám na další skupiny, ne všechny jdou stejným směrem jako my. My jsme se rozhodli jít cestou důrazu na koně, na výkony a na celkové zpracování programu.

Jak vidíte budoucnost práce s koňmi ve filmu, když se tolik věcí přesouvá do digitálu?

To je těžká otázka. Obávám se, že s tím, jak jde technologie dopředu, bude živé využití koní do budoucna omezenější. Už dnes jsou některé výkony zakázané a nedělají se. Takže si myslím, že ten prostor bude menší než dřív.

Do toho navíc vstupuje stále přísnější ochrana zvířat. Jak to dnes na natáčení funguje?

Na place jsou lidé, kteří hlídají ochranu zvířat a kontrolují v podstatě všechno. Sledují, co kůň dělá, co smí dělat, jestli má dost vody a krmení, na jakém povrchu pracuje a v jakých podmínkách. Určují, co ještě je v pořádku a co už ne.

Je to pro vás spíš omezení, nebo něco, co vítáte?

Já tomu rozumím. Když připravujete koně dva, tři nebo čtyři roky a naučíte ho tolik věcí, je pro vás strašně cenný. V mém zájmu je, aby se mu nic nestalo, aby měl vodu, žrádlo a byl v pohodě. Kůň, který je v pohodě, odvede dobrou práci. Takže ochránce zvířat chápu. S něčím, co by koně skutečně ohrozilo na životě, bych stejně nesouhlasil.

Dá se uvést konkrétní příklad toho, co se dřív dělalo a dnes už ne?

Určitě třeba pády a převracení koně s jezdcem. Dřív se točilo i tohle. Dnes se to řeší jinak, používají se makety a podobné prostředky. To je asi nejviditelnější změna. Druhá věc je, že kolem koní v podstatě vymizely skutečné železné zbraně. Ve většině případů se používají gumové nebo plastové náhražky, aby se zvíře nezranilo.

Když se ohlédnete, splnil jste si svůj sen?

Ano. Chtěl jsem to dělat, ale netušil jsem, kam až to může dojít. Vždycky jsem chtěl, abychom to dělali opravdu dobře a nemuseli se za svou práci stydět. Jsem rád, že jsme se dostali tam, kde jsme. A těší mě, když nám zákazníci říkají, že nás chtějí znovu, protože se jim líbí, jak to děláme. Snažíme se neusnout na vavřínech, měnit programy a posouvat je dál. Chceme, aby to bylo divadlo, ne jen to, že se někdo přijde porvat a tím to skončí.

Máte ještě nějaký další sen?

Člověk chce jít pořád dál. Jen se to někdy těžko pojmenovává úplně konkrétně. Udělali jsme toho už hodně a byli jsme u spousty projektů. Ale pořád mě těší, že si nás berou proto, že vědí, že to zvládneme, že koně budou vypadat dobře, že budeme dobře vypadat i my, že kostýmy budou v pořádku a že se nic nestane. To je pro mě asi největší odměna.