Článek
Kde vlastně začíná příběh toho, co dnes děláte? Původně jste byla vědecká pracovnice.
Výzkumnicí jsem asi už od dětství. Vždycky mě strašně bavilo přijít věcem na kloub. Nejdřív to byli brouci, později lišejníky, kterým jsem se začala intenzivně věnovat už od sedmé třídy.
Od prvního ročníku vysoké školy jsem pracovala v laboratoři biogeografie a monitoringu biodiverzity Institutu stepi Uralského oddělení Ruské akademie věd. Studovala jsem lišejníky, hodně cestovala, sbírala materiál a postupně šla stále víc do hloubky. V roce 2006 jsem pak obhájila doktorát z biologie zaměřený právě na lišejníky stepní zóny jižního Uralu a okolních území.
Později mě začalo zajímat, jestli lze některé druhy rozlišovat také na molekulární úrovni. Kvůli tomu jsem přijela do Českých Budějovic. Získala jsem stipendium Visegrádského fondu a na Jihočeské univerzitě jsem studovala taxonomii lišejníků pomocí molekulárních metod.
Co vás na lišejnících tolik fascinovalo? Pro většinu lidí je to přece jen velmi vzdálený obor.
Tehdy jsem samozřejmě nepřemýšlela, že se jim budu věnovat celý život. Fascinovalo mě ale, že jsou lišejníky velmi citlivé ke svému prostředí a dají se využívat jako bioindikátory. V té době byla bioindikace velmi populární. Sledovalo se, jak jednotlivé druhy reagují na znečištění vzduchu a další změny prostředí.
Já jsem žila ve stepní zóně a viděla jsem, jak se tam lidé snaží tyto metody používat. Při vlastním výzkumu jsem ale došla k tomu, že za určitých podmínek ve stepi jednoduše nefungují tak, jak se očekávalo. Bylo to tehdy trochu proti proudu.
Postupně mě pak začala mnohem víc zajímat samotná biodiverzita. Hodně jsem cestovala a sbírala různé druhy po stepní zóně, která byla z hlediska lišejníků tehdy pořád poměrně málo probádaná. Podařilo se mi zaznamenat přibližně 350 druhů, které pro některá z těchto území do té doby nebyly evidovány.
Vytvořila jste také rozsáhlý herbář. Jaký má pro vědu význam?
V Institutu stepi jsem vytvořila lichenologický herbář, který tam dodnes slouží dalším vědcům. Jeho význam je právě v tom, že materiál nezmizí s jedním výzkumníkem. Další generace se k němu mohou vracet, určovat ho novými metodami a porovnávat výsledky.
Nezůstalo navíc jen u mých vlastních sběrů. Snažila jsem se kolekci rozšiřovat výměnou a spoluprací s dalšími institucemi. Stepní pás je obrovský, táhne se přes velkou část Eurasie. Do herbáře se tak dostaly i starší sběry z různých oblastí, včetně materiálu, který byl sebrán mnoho desítek let přede mnou.
Dnes je to velký fond, který může dál sloužit ke studiu biodiverzity stepních lišejníků.
Když jste přijela do Českých Budějovic, v čem jste chtěla svůj výzkum posunout?
Předtím jsem se zhruba deset let zabývala určováním a rozlišováním lišejníků podle jejich morfologie a chemického složení. Neuměla jsem ale pracovat s molekulárními metodami, tedy s rozlišováním na základě DNA.
A právě to jsem se přijela naučit. Některé druhy mohou na pohled vypadat téměř totožně, ale geneticky se ukáže, že jde o odlišné druhy. Jindy naopak vypadají trochu jinak, ale patří k témuž druhu. Molekulární metody vám umožní podívat se na ten problém úplně jinak.
Měla jste za sebou úspěšnou vědeckou práci a dál jste si rozšiřovala znalosti. Co vás přivedlo k tomu, že jste lichenologii opustila a začala se věnovat šperkům?
Velkou roli sehrály děti. Myslím, že řada žen po jejich narození přehodnotí svůj dosavadní život. Já jsem pochopila, že dvě tak obrovské životní oblasti už nedokážu skloubit.
Moderní věda vyžaduje velmi rychlé tempo. Musíte publikovat, jezdit na expedice, neustále sledovat, kam se obor posouvá. Před dětmi jsem měla velkou svobodu a hodně cestovala. Potom už to nebylo možné.
Mám dvě děti krátce po sobě, takže mi nějakou dobu daly opravdu zabrat. Když jsem se později chtěla k lichenologii vrátit, zjistila jsem, že obor mezitím udělal několik kroků dopředu. Navíc je v České republice velmi silná lichenologická komunita. Necítila jsem už potřebu znovu naskakovat do toho závodu.
Zůstala ve mně ale ta výzkumná část. Pořád potřebuji zjišťovat, jak věci fungují, experimentovat a přijít jim na kloub.
A právě tehdy jste objevila galvanoplastiku?
Ano. Někde na internetu jsem ji viděla a začala ji zkoumat. Už předtím jsem experimentovala s různými způsoby uchovávání rostlin. To vlastně navazovalo na moji práci s herbářovými materiály. Znala jsem různé způsoby konzervace a galvanoplastiku jsem zpočátku vnímala jako další možnost, jak rostlinu zachovat.
Teprve později jsem zjistila, že pokovování přírodních materiálů má i historickou tradici. Mě ale od začátku lákal spíš tvůrčí směr. Chtěla jsem dělat něco malého, jemného a elegantního. Začala jsem tedy rostliny poměďovat a používat je jako šperky.
Překvapivě to mělo velký úspěch. Když jsem začínala, nebylo takové využití galvanoplastiky v České republice příliš známé. Samotná technologie samozřejmě známá byla. Používala se například v průmyslu, při výrobě forem nebo historicky při tvorbě různých kovových předmětů. V uměleckém šperku jsem ale cítila obrovský nevyužitý prostor.
Začínala jste tedy klasickým poměďováním. Co jste na něm změnila?
Na začátku jsem používala klasickou galvanoplastiku s mědí. Postupně jsem si hrála se složením elektrolytu a dalšími parametry, aby byl výsledek kvalitnější, pevnější a aby lépe vynikly detaily rostliny.
Jenže skoro každý šperkař chce časem jít dál. Já jsem chtěla dostat přírodní materiály do drahých kovů.
Klasická cesta byla taková, že se rostlina nejprve pomědila a potom se měděný povrch postříbřil nebo pozlatil. Vypadá to krásně, ale uvnitř stále zůstává měď. Já jsem začala hledat způsob, jak vytvořit celý kovový plášť rovnou z drahého kovu, konkrétně ze stříbra.
Dnes už ten postup zvládám. A právě proto se snažím prosazovat uměleckou galvanoplastiku jako plnohodnotnou šperkařskou disciplínu. Chtěla bych, aby se s ní pracovalo také na uměleckých, šperkařských a restaurátorských školách.
Když jste odstranila měděný mezistupeň, byla jste první, kdo něco takového dokázal?
Studovala jsem dostupné zdroje a samozřejmě existují firmy, které dokážou stříbřit plasty nebo jiné pevné materiály. Podstata mého problému ale byla jinde. Chtěla jsem pracovat přímo s velmi křehkým organickým materiálem.
Rostlina může do elektrolytu uvolňovat organické látky, které ho znečišťují. Zároveň může samotný elektrolyt rostlinu poškodit nebo zdeformovat ještě předtím, než se na ní vytvoří dostatečně silná kovová vrstva.
Potřebovala jsem proto vyvinout speciální systém ochranných a vodivých vrstev. Ty musí rostlinu zpevnit, zachovat její tvar a nejjemnější struktury, zabránit jejímu poškození a současně chránit elektrolyt před znečištěním.
Právě v tom spočívá moje řešení. Tento postup bych chtěla chránit užitným vzorem nebo patentem.
Pozná laik na první pohled rozdíl mezi rostlinou nejprve poměděnou a potom postříbřenou a rostlinou pokovenou přímo stříbrem?
Vizuálně nemusí být rozdíl na první pohled téměř žádný. Pokud je galvanoplastika kvalitně provedená, v obou případech můžete mít nádhernou kresbu a perfektní zachování detailů.
Hlavní rozdíl je v samotném materiálu a jeho dlouhodobé hodnotě. U poměděného a následně postříbřeného výrobku zůstává uvnitř měď. Ta je poměrně aktivní a časem může ovlivnit vzhled povrchu, i když mezi ní a stříbrem vytvoříte izolační vrstvu.
Když je celý kovový plášť ze stříbra, máte skutečně stříbrný výrobek. Z hlediska hodnoty materiálu i puncovní kontroly je to něco jiného.
A pak je tu ještě jedna věc, kterou má galvanoplastika oproti většině jiných šperkařských metod. Dokáže kopírovat strukturu přírodního materiálu s neuvěřitelnou přesností. Zachová každou žilku, prasklinku nebo chloupek. Vznikne kovový kabátek, který téměř dokonale kopíruje povrch původní rostliny.
Změnil váš objev nějak vaše postavení mezi šperkaři?
Je to pořád poměrně čerstvé, takže se o tom šperkařský svět teprve dozvídá. Byla jsem pozvána do Mnichova, kde mám o této metodě přednášet, a velký zájem cítím také v České republice.
Navštívila jsem například Střední uměleckoprůmyslovou školu a Vyšší odbornou školu v Turnově a odezva byla velmi silná. Ta metoda totiž otevírá nové možnosti. Umožňuje konzervovat různé materiály uvnitř kovu a zachovat takovou míru detailu, jaké člověk ručním modelováním prakticky nedosáhne.
Chtěla bych o tom napsat také učebnici. Velkou radost mi udělalo ocenění Women Changing the World Awards, kde jsem v roce 2025 zvítězila v kategorii móda. Vnímala jsem to jako potvrzení, že si někdo všiml nejen samotných šperků, ale hlavně té inovace a jejího možného přínosu pro šperkařství.
Tak trochu s nadsázkou, znamená to, že teď budete strašně bohatá, protože umíte něco, co ostatní neumějí?
Tak to vůbec nevnímám. Já vlastně dávám lidem nástroj. Šperkařství je velmi individuální a hodnota výsledku závisí na tom, jak člověk techniku použije, jaký vytvoří design, s čím ji spojí a jakou do toho vloží vlastní vizi.
Já předávám techniku a způsob zpracování. Největší umělecká hodnota ale bude vždycky v tom, co s ní konkrétní šperkař vytvoří.
Sama dělám poměrně střídmé šperky. Chci, aby v nich byla co nejvíc vidět samotná příroda. Nedělám zatím komplikované konstrukce, které by možná měly vyšší uměleckou nebo finanční hodnotu. Pořád jsem hlavně v procesu experimentování.
A celý výzkum byl navíc finančně velmi náročný. Klidně se může stát, že někdo převezme hotovou metodu a vydělá na ní rychleji než já, protože já ještě dlouho budu splácet všechno, co jsem do jejího vývoje investovala.
Kolik práce vlastně stálo za tím, než jste dospěla k dnešnímu výsledku?
Galvanoplastice se věnuji přes deset let. Zhruba pět let jsem intenzivně pracovala na galvanoplastice se stříbrem.
Je to chemický proces, takže jsem nejdřív musela vytvořit bezpečné pracovní podmínky. Mám odsávání a další laboratorní vybavení, které není levné. Drahé jsou také samotné kovy a elektrolyty.
Nevzniklo to tedy tak, že bych si jednoho dne sedla a během několika pokusů měla hotovo. Postupně jsem z rodinného rozpočtu dávala peníze na další experimenty, vybavení a materiál.
Deset let zkušeností s poměďováním jsem nakonec shrnula také do knihy Kouzla galvanoplastiky. Vývoj práce s drahými kovy je další etapa.
Jak moc vám při tom pomohla předchozí vědecká zkušenost?
Především asi touha přijít věcem na kloub. To je podle mě úplný základ.
Samozřejmě mi pomohla také chemická průprava a schopnost chápat, jaké procesy se při galvanoplastice odehrávají. K tomu se přidala znalost organických materiálů. Třeba lišejníky jsou složité organismy, ve kterých spolu žije houba a fotosyntetický partner, a při chemickém zpracování se mohou chovat jinak než běžný list nebo květ.
Díky vědecké zkušenosti pro mě bylo jednodušší vyhodnocovat výsledky pokusů a přemýšlet, proč něco funguje a něco ne. Ale úplně nejdůležitější je pořád stejná radost z výzkumu.
Jak galvanoplastika jednoduše funguje? Co se musí stát, aby se z obyčejného listu stal kovový šperk?
Princip galvanoplastiky je překvapivě jednoduchý a za téměř dvě stě let se příliš nezměnil.
Máte elektrolyt, tedy roztok obsahující ionty kovu, zdroj elektrického proudu, kovovou anodu a předmět, který chcete pokovit. Ten se stává katodou. Elektrický proud způsobí, že se kov postupně vylučuje na povrchu předmětu.
Jenže rostlina sama o sobě elektřinu nevede. Nejdřív na ni proto musíte nanést vodivou vrstvu. A právě na té potom začne kov narůstat.
U mědi se používá elektrolyt obsahující měď a měděná anoda. Princip zůstává pořád stejný. Postupem času se měnilo hlavně složení elektrolytů a materiály používané pro vytvoření vodivého povrchu.
A když chcete místo mědi použít stříbro?
Princip je pořád stejný. Místo mědi pracujete se stříbrem, tedy se stříbrnou anodou a elektrolytem obsahujícím ionty stříbra.
Zásadní rozdíl je v tom, co musí vydržet samotná rostlina. A právě tady začíná moje část práce. Potřebuji na ni nanést vodivou a současně ochrannou vrstvu, která umožní vylučování stříbra, ale zároveň zabrání tomu, aby elektrolyt rostlinu poškodil nebo aby rostlina znehodnotila elektrolyt.
Když je samotný princip tak jednoduchý, proč jste na vývoji stříbrné varianty pracovala pět let?
To je právě ta nejdůležitější otázka. Vyměnit měď za stříbro není ten hlavní problém. Nejtěžší je udržet při životě, obrazně řečeno, tvar té rostlinky.
Vezměte si třeba bledule. Je to neuvěřitelně jemný materiál. Když ji ponoříte do nevhodného roztoku, okamžitě změkne, zkroutí se nebo ztratí tvar. Některé stříbrné elektrolyty jsou navíc chemicky velmi agresivní a organický materiál mohou poškodit ještě dřív, než pokovování pořádně začne.
Celý boj tedy spočíval v tom, jak rostlinu zpevnit a ochránit, ale zároveň neztratit jedinou žilku, prasklinku nebo jiný detail.
Právě složení ochranné a vodivé vrstvy je podstatou mého řešení a právě to bych chtěla právně chránit.
Takže rozhodující je to, čím rostlinu ošetříte před vložením do elektrolytu?
Přesně tak. Samotná galvanoplastika je známý proces. Já jsem ji přizpůsobila velmi jemným organickým materiálům.
Potřebovala jsem vytvořit systém vrstev, který rostlinu obalí, udrží její tvar, umožní pokovování a současně zabrání nežádoucím reakcím mezi rostlinou a elektrolytem.
A tím práce ještě nekončí. Když rostlinu vytáhnete z lázně obalenou stříbrem, ještě z ní nemáte hotový šperk. Musíte přidat očko, připájet brožový můstek nebo jednotlivé části spojit dohromady.
Pak přicházejí další otázky. Jak se galvanicky vytvořené stříbro chová při pájení? Co udělá organický materiál uzavřený uvnitř při dalším zahřívání a zpracování? Jak celý výrobek dokončit tak, aby byl pevný a nositelný?
To všechno jsou další etapy experimentování. Právě tyto zkušenosti předávám na kurzech a chtěla bych je zahrnout také do učebnice.
Složení vaší vodivé a ochranné vrstvy je v tuto chvíli tajemství?
Ano. Momentálně je to moje tajemství. Chtěla bych postup chránit užitným vzorem nebo patentem a potom najít firmu, která by podle něj mohla přípravek vyrábět a prodávat dalším šperkařům.
Mým cílem totiž není nechat si všechno jen pro sebe. Naopak bych chtěla, aby s tou metodou mohli pracovat další lidé.
A ano, možná je to nakonec také jedna z cest, jak na celém tom výzkumu něco vydělat. Ne nutně prodejem samotných šperků, ale tím, že nabídnu dál technologii, kterou jsem vyvinula.
Když poslouchám váš příběh, nejsem si jistý, že by vás uspokojilo už jen vyrábět šperky. Nezačnete teď zase hledat něco dalšího?
Určitě začnu. Mám v plánu prozkoumat další kovy. Samozřejmě mě láká zlato a také platina, jenže jejich ceny jsou dnes velmi vysoké, takže v tomhle směru možná budu muset trochu přibrzdit.
Velmi mě zajímá, jak by se chovalo galvanoplasticky nanášené zlato. To je jeden z dalších směrů mého výzkumu.
A pokud zatím nebudu mít dost prostředků na drahé kovy, budu experimentovat třeba s cínem, bronzem a dalšími levnějšími materiály. I ty mohou být pro tvůrce zajímavé. Umožní vyrábět originální věci dostupnějším způsobem.
Takže ano, myslím, že samotnou výrobou šperků to u mě určitě neskončí. To zkoumání je pořád to, co mě baví nejvíc.
