Článek
Jak se vůbec stalo, že sis jednoho dne řekl: Koupím si hrad?
Dřív jsem říkal, že to byla náhoda. Dnes už si myslím, že náhody vůbec neexistují a všechno spolu nějak souvisí. Byla to určitá konstelace. Ocitl jsem se na tomto místě právě ve chvíli, kdy byl hrad v rámci konkurzní podstaty v nabídce. A tak jsem ho koupil.
Je tajemství, kolik tě tehdy stál?
Není. V nabídce byl za 300 tisíc korun, ale když započítám všechno kolem, stálo mě to tehdy něco přes milion korun.
Měl jsi už v tu chvíli jasnou vizi, že hrad zachráníš?
Bylo to fantastické místo a já jsem jím byl úplně fascinovaný. První mě vlastně zaujala alej nahoře ve vsi. Připadala mi strašně povědomá, přestože jsem tady nikdy předtím nebyl. Něco mě sem táhlo. Až potom jsem zjistil, že je tady hrad a že je právě na prodej. Tak jsem se do toho pustil.
Rekonstrukce obyčejného domu může být životní projekt. V případě hradu to je projekt na několik životů.. Neměl jsi při koupi velký kus naivity?
Kousek naivity mám v sobě asi pořád. Mám tady projekt na 174 let, takže si člověk může říct, že jsem naivní, protože toho se samozřejmě nedožiju. Já jsem se ale do toho místa zamiloval. Je to úžasná konstelace krajiny a památek. Není to jen samotný hrad, je to celé území. Postupně se podařilo scelovat jeho historické jádro, včetně zbytků pivovaru, nádraží, školy, sýpky, předhradí a navazujících pozemků. Fascinace tím místem mi zůstala celou dobu.
V jakém stavu byl Hartenberg, když jsi ho koupil?
Byla to v podstatě jedna hromada kamení zarostlá lesem. Mezi stromy zůstávaly zbytky zdiva, které padalo samo od sebe. Přišli jsme a zjistili, že spadl kus zdi nebo část brány. Někdy jsme to jen těsně minuli a měli štěstí, že to nespadlo zrovna ve chvíli, kdy jsme tam byli. Po úmyslných požárech a dlouhých letech devastace to byla totální ruina zarostlá lesem.
Takže náletové dřeviny byly i přímo uvnitř areálu?
Ano. Na nádvoří byly hromady suti a hlavně palác a další objekty už příroda z velké části pohltila.
Tak rozsáhlý areál se nedá zachraňovat v jednom nebo ve dvou lidech. S kým jsi začínal?
Na začátku jsem tady nikoho neznal. Snažil jsem se postupně získat pro to místo další energii. Pozval jsem ochránce přírody, kamarády a další lidi. Jenže Hartenberg je tak velké sousto, že to nestačí ani na pár lidí, ani na pár skupin.
Zásadním zlomem bylo, když sem začali přijíždět mezinárodní dobrovolníci. Myslím, že právě tehdy se podařilo zlomit jakési prokletí hradu. Do té doby ho spousta lidí vnímala hlavně jako zdroj stavebního materiálu. Najednou se z něj stalo místo, které lákalo lidi z celého světa.
Přijížděli sem, přestože tu prakticky nebyly žádné podmínky. A přesto si to místo zamilovali. Během let se na obnově podíleli mladí lidé z téměř osmdesáti zemí světa.
Navíc nepracovali jen na samotném hradu. Dělali jsme environmentální projekty, umělecké kempy, kulturní akce i projekty zaměřené na sociální začleňování. Byla to celá škála aktivit, které tomu místu pomáhaly. A taky jsme začali například spolupracovat s Probační a mediační službou. Přicházeli sem lidé s alternativními tresty, kteří měli odpracovat třeba sto hodin. Začínali jednoduchou prací. Třídili suť, přenášeli materiál, nosili kameny. Kdo projevil zájem, mohl si potom zkusit něco vyzdít. Postupně jsme je získávali pro samotné řemeslo. Často pak přišli a ptali se, jestli bychom pro ně neměli další práci, protože už věděli, že něco umějí.
Překvapilo tě, jaký talent v některých z nich je?
Velmi. Snažili jsme se jejich schopnosti dál rozvíjet a já byl často překvapený, jak obrovský potenciál v těch lidech je.
Přicházeli lidé s opravdu těžkými osudy, někdo se zkušeností se závislostí, někdo po výkonu trestu. A najednou jste viděli, co dokážou s kamenem. Začali zdít krásnou lícovou kamennou zeď, naučili se spárovat nebo pochopili princip stavby klenby. Hartenberg je vlastně složený z takových jednotlivých prací. Neudělali ho dva zedníci. Pracovaly na něm stovky lidí, možná už přes tisíc. Každý udělal nějaký kousek.
My jsme se přitom vždy snažili maximálně respektovat původní charakter zdiva, tradiční řemeslo a historické postupy. A těm klukům to šlo.
Takže jsi v některých lidech viděl potenciál, který v nich jejich okolí možná nevidělo?
Na začátku to bylo jednodušší. Když stojíte před tak obrovským kolosem, je každá ruka dobrá. Ale když jsem zjistil, že někdo něco umí, snažil jsem se ho v tom vést a rozvíjet.
Dnes už jsme se podíleli na obnově zhruba 35 památek. Naši práci můžete vidět například na theatronu v zámeckém parku ve Valči, na Andělské Hoře, Hartenštejně nebo na Dittrichově hrobce v Krásné Lípě. Často si nás volají tam, kde je objekt v opravdu špatném stavu a hrozí, že brzy zanikne. My jsme ale vyrostli na Hartenbergu. A já jsem snad nikde nezažil památku, která by byla v horším stavu. Byl to absolutně rozervaný objekt. Proto je pro nás dnes skoro každá další ruina něco, co už známe.
Kolik lidí dnes tvoří váš stálý tým?
Záleží na tom, co právě děláme. Většinou je nás kolem deseti až patnácti. Když přijde větší zakázka, spolupracujeme s dalšími lidmi a profesemi, protože samozřejmě nemůžeme všechno zvládnout sami.
Práce na jiných památkách jsou tedy komerční zakázky, které vám pomáhají financovat Hartenberg?
Přesně tak.
Dokáže vás tahle práce uživit?
Je to pro nás základní zdroj příjmů. Snažíme se uživit sami a zároveň vždycky něco vrátit zpátky do Hartenbergu. Když máme kapacitu, řemeslné schopnosti a materiál, uděláme tady další kus klenby nebo zdi. Pak zase vyrazíme ven, zabojujeme na další zakázce a něco vyděláme. Někdy to vyjde skvěle, někdy hůř a někdy nám práce ekonomicky nevyjde skoro vůbec. Takový je náš způsob fungování.
Při obnově jste museli objevit spoustu věcí, o kterých jste předem nevěděli. Dokáže tě Hartenberg ještě překvapit?
Pořád. Jsem tady přes dvacet let a pořád si připadám jako Alenka v říši divů. Když sem přijdete podruhé nebo potřetí, sami začnete vidět změny. A postupně se kultivuje i váš pohled. Najednou si všimnete způsobu, jakým lidé stavěli, jak využívali materiál, objevíte nějakou spáru, detail nebo novou souvislost. Je to permanentní proces poznávání. Za ty tisíce dnů, které jsem tady strávil, jsem ještě nezažil pocit, že bych vychladl nebo si řekl, že to nemá smysl a jsem na slepé cestě. Je to fenomenální věc. Ten hrad je vlastně kronika lidstva.
Nedaleko stojí hrad Loket. Dají se Loket a Hartenberg historicky nebo rozsahem srovnávat?
Jsou přibližně stejně staré a myslím, že i svým rozsahem jsou srovnatelné. Hartenberg je výraznější do výšky a když k němu připočítáme hospodářské objekty, je to opravdu obrovský areál. Historie obou míst je samozřejmě jiná. Hartenberg vznikl na pomezí českých zemí a Svaté říše římské jako ministeriální hrad. Ve 14. století se dostal do přímého královského držení Karla IV. Já jsem dokonce přesvědčený, že Karel IV. tady osobně byl.
Když jste studovali historické plány a další podklady, podařilo se určit, jak rozsáhlý Hartenberg v minulosti vlastně byl?
Ono se to nedá popsat jedním číslem, protože se hrad neustále vyvíjel a proměňoval. Střídalo se tu hodně majitelů. Buď byl v královských rukou, nebo patřil významným a bohatým rodům.
V historii se tu objevují Hartenbergové, Karel IV., Maleříkové, Šlikové, Písnicové, Auerspergové nebo Kopalové. Každý z těch rodů do podoby sídla nějak zasáhl. Proto je zdejší stavební vývoj neuvěřitelně složitý a zajímavý.
Když jsi hrad koupil, jaká část původních historických staveb ještě zůstávala?
Takhle se to úplně jednoduše vyjádřit nedá. Podstatné ale je, že se zachovalo to nejcennější, tedy románské a gotické jádro uvnitř hradu.
Spoustu prostor jsme navíc postupně znovu objevili. Dříve se ani přesně nevědělo, jak hluboko historie hradu sahá a jak se vyvíjel už od 12. století.
V jakém režimu je dnes možné Hartenberg navštívit?
Fungujeme po předchozí telefonické domluvě. Provádím já a můj syn Ondra, takže když má někdo o návštěvu zájem, domluvíme se a hradem ho provedeme. Ale ještě do konce prázdnin jsme tu každý den, kromě pondělí.
Objevili jste při vyklízení také prostory, které byly po staletí úplně zasypané?
Takových je tady hodně. Jsou tu například prostory původního románského hradu. Když se do nich podíváte, můžete vidět do skály tesanou světnici, která byla po staletí zasypaná. Zasypaná byla pravděpodobně někdy ve 14. nebo 15. století. Od té doby ji nikdo neviděl. Neznali ji ani Auerspergové, ani Kopalové. A právě taková místa vám ukazují, kolik toho Hartenberg ještě pořád skrývá.
