Článek
Vzpomenete si, čím jste chtěl být, když jste byl malý?
Samozřejmě. Chtěl jsem být popelářem, protože to bývali chlapi, kteří uměli ty popelnice takhle točit, obě dvě plné, a to bylo úctyhodné.
Objevily se už tehdy nějaké momenty, kdy jste zjistil, že máte šikovné ruce? Že vás láká práce se dřevem nebo vyrábění?
Já myslím, že to byla spíš průběžná věc. Těžko bych našel nějaký jeden zlomový okamžik. Vím, že jsem býval často u babičky a babička mě koupala v takové plechové vaničce. A já jí tehdy sliboval, že jí jednou přivezu tuleně, že se vypravím na lodi do severního Atlantiku. Takže tyhle představy tam byly odjakživa, ale nějakou přesnou hranici, kdy to začalo, asi určit neumím.
A byl tam už v dětství i zájem něco tvořit? Třeba že jste něco viděl a říkal si: tohle bych si chtěl vyřezat, postavit nebo vyrobit?
Já jsem měl vždycky šikovného tatínka a s obdivem jsem sledoval, jak staví chatu. Tak jsem mu pomáhal a fascinovalo mě, jak vznikají věci, které předtím vůbec neexistovaly. Neuměl jsem si je představit, a najednou tam byly. Tohle mě přitahovalo odjakživa.
Začínal jste historickým šermem. Jak jste se k němu dostal?
To je delší historie. Měl jsem samozřejmě představu, že budu výtvarníkem a udělám si školu tím směrem, ale bohužel když jsem vycházel devítiletku, soudruzi rozhodli, že na žádnou takovou školu nepůjdu. Takže ten šerm byl zpočátku i určitým druhem vzpoury. Už v osmdesátých letech jsme to tak vnímali. Moc věcí tehdy nešlo, všechno bylo nějak svázané, i divadelní hry podléhaly schvalování textů a různým předpisům. My jsme v tomhle byli takoví malí partyzáni a právě to nás na tom bavilo.
To souviselo i s tím, co se stalo vašemu otci?
Ano. Tatínek byl voják z povolání a potom ho z armády vyloučili. A tam ten problém vlastně vznikl.
Byl tedy historický šerm hlavně výrazem vzpoury, nebo jste už tehdy měl i vztah k historii, zbraním a k tomu světu jako takovému?
Máte pravdu, historie mě fascinovala vždycky. Kdo se o ni nezajímá, podle mě o hodně přichází, protože lidé v minulosti dokázali neuvěřitelné věci. A to mě na tom vždycky přitahovalo. Když se pohybujete po hradech, sledujete události, které se tam staly, a snažíte se je nějak napodobit nebo znovu prožít, tak ten genius loci těch míst je obrovský. A to je nádherný zážitek.
Vy jste si pro historický šerm také vyráběl zbraně. Dělal jste to už tehdy sám pro sebe a pro svou skupinu?
Ano. Byli jsme tady skupina historického šermu Markus a v roce 1984 jsme měli program v plátových zbrojích. V letech 1985 a 1986 jsme dělali první bitvy tady na Helfštýně. Dneska je to běžná věc, ale tehdy to byly úplné začátky a my jsme byli mezi prvními.
Máte pocit, že právě tam se ve vás něco zažehlo? Že se v tom spojila ruční práce, historie a snaha o věrnost detailu?
Ano, určitě. Když chcete do historie opravdu vstoupit, tak tohle je její součást. Výroba mě vždycky bavila a stejně tak i snaha přiblížit se co nejvíc umění a řemeslu našich předků. A nebyl jsem v tom sám, měli jsme dílnu a snažili jsme se být co nejvěrnější.
Bylo pro vás důležité i to objevování detailů? Tedy neudělat jen „nějaký meč“, ale opravdu pochopit, jak měl vypadat v konkrétní době a proč?
Jistě. To je právě ta odměna. Neudělat jen rekvizitu, ale snažit se pochopit, proč ty věci vypadaly tak, jak vypadaly, a co všechno za tím bylo.
Kdy přišel zlom, kdy už nejste jen člověk od historického šermu, ale dostáváte se k opravdu velkým projektům?
To vím úplně přesně. Bylo to na Silvestra roku 1988, kdy jsme s kamarádem Leem Křížkem přišli na myšlenku, že v roce 1992 bude pětisté výročí plavby Kryštofa Kolumba do Ameriky a že by stálo za to postavit loď a opravdu tam doplout.
V té době jsem byl zaměstnaný v přerovských strojírnách a ty nám velmi pomohly a fandily nám. Skutečně se nám podařilo tu loď téměř dokončit. Měla být jednou z klubových lodí typu karavela. A protože tehdy byla svatořečená Anežka Česká, což byla velká událost, věděli jsme, že celá flotila popluje. A když tam byly Pinta, Niña a Santa María, tak jsme tu naši loď pojmenovali Santa Agnes.
Bohužel v divokých devadesátých letech bylo strašně složité sehnat finance, takže se nám to nakonec nepodařilo dotáhnout. Poslední naději tomu projektu vzala povodeň v roce 1997. Byli jsme u řeky Bečvy v Přerově a ta nás zasáhla naplno. Takže tenhle projekt se nakonec neuskutečnil. Ale protože se o něm dost psalo a mluvilo, ozval se nakonec Barrandov s tím, jestli bychom pro ně nevyrobili nějaké věci. A tím jsme se vlastně dostali k profesi, kterou děláme dnes.
Chápu, že slovo dalo slovo a řekli jste si: postavíme si loď. Ale rozuměli jste tehdy vůbec tomu, jak se loď staví? Nebo jste do toho šli jako nepopsaný list a všechno se učili za pochodu?
Tak samozřejmě musíte být trochu blázen a věřit, že se ty věci v průběhu času nějak vyřeší samy. A ono to tak opravdu funguje. Hodně nám pomohlo, že jediná pobočka plavební správy mimo Prahu je v Přerově, takže jsme tam měli známé, kteří nás navigovali, jakým směrem se vydat. Získali jsme také velmi schopného projektanta lodí z Polska, který nám na to v podstatě udělal projekt. Takže ono to postupně začalo fungovat.
Jaký byl první film, na kterém jste s Barrandovem začali pracovat, a co jste pro něj vyráběli?
To vám úplně přesně neřeknu, protože toho bylo víc, ale myslím, že zásadní byly Mlhy Avalonu. Když se tam vykládal člun, sledoval to z okna Martin Kůra, který už dnes bohužel také nežije, a ten mi hned volal, že chystají projekt s labutími loděmi, Aféru s náhrdelníkem, a jestli bychom je také neudělali. A tím se to vlastně rozběhlo.
To byla ta první fáze Barrandova v devadesátých letech a ještě na přelomu tisíciletí, která byla naprosto skvělá. Pak do toho bohužel vstoupila tehdejší opatření kolem pobídek a spousta úžasných projektů, které se tady plánovaly a na které jsme už měli věci rozpracované, odešla do zahraničí. A na Barrandově pak vznikla taková pauza.
Co jste se tehdy naučil o filmařích? Musel jste si zvyknout na to, že je to přece jen jiný svět než stavět loď „jen“ jako loď?
To je dobrá otázka. Pro nás se tím otevřel úplně nový, velmi kreativní svět. Samozřejmě ne všechno v něm platí přesně tak, jak se domluví dopředu. Věci se mění v průběhu času a člověk se tomu musí přizpůsobit. Zároveň ale zjistíte, že jsou to nesmírně schopní a kreativní lidé, a vznikne ve vás přirozená potřeba tomu projektu vyhovět.
Problém byl hlavně v tom, že když se dělá filmová stavba, přicházejí určité požadavky, ale u lodí je to složitější. Málokdo přesně ví, jak má loď konstrukčně vypadat, aby byla funkční, bezpečná a stabilní. To jsou odborné věci a na Barrandově na to samozřejmě nejsou lidé. Takže jsme si museli vyjasnit, že filmová strana dodá výtvarný návrh, umělecké požadavky a potřeby vycházející z natáčení — třeba vstupy pro kameru nebo specifické akce, ale technické řešení, konstrukci a všechno, co loď skutečně vyžaduje, budeme řešit my. Když jsme si tohle nastavili, začalo to fungovat.
Loď pro film Vikingové - zkouška s herci.
Umím si představit, že někdo přijde s představou podle ilustrace a řekne: chci přesně takovou vikingskou loď, jak ji znám z obrázků. Naráželi jste na to, že výtvarná představa byla jedna věc, ale skutečná funkční loď druhá?
Ano, tam je trochu rozpor mezi námi suchozemci a lidmi, kteří mají k lodím bližší vztah. To, co se chce realizovat u nás, bývá složitější než třeba u produkcí, které točí v Irsku nebo v Anglii. Tam mají k té problematice mnohem blíž a víc jí rozumějí, takže se s nimi pracuje snadněji. Na domácí půdě je to v tomhle směru přece jen trochu složitější.
Takže u zahraničních produkcí vlastně častěji nenarážíte na úplně nereálné představy?
Ne. A hlavně je důležité říct, že všechno, co děláme, pluje. My jsme výrobci funkčních lodí. To, co tady vidíte, je spíš výjimka. Naprostá většina lodí, které jsme v posledních desetiletích dělali, byla vikingského charakteru, protože přišla velká módní vlna Vikingů. Rozjel to seriál Vikingové a pak celá řada dalších projektů. Takže vikingské lodě se člověk postupně naučí. A navíc je to geniálně jednoduchá a zároveň funkční konstrukce.
Zároveň mě překvapilo, kolik lodí už od vás vzniklo. Člověk by skoro čekal obrovskou továrnu, haly plné dělníků. Ale vy říkáte, že to děláte v poměrně komorních podmínkách a navíc rychle. Jak dlouho vám vlastně trvá postavit takovou velkou loď?
To záleží na zapracovanosti lidí, které máte k dispozici. My nemáme stálé zaměstnance. Jsme skupinka lidí, která funguje tak trochu na telefonu a každý se živí i něčím svým. Když přijde zakázka a ta přichází vždycky nečekaně a na poslední chvíli, prostě si zavoláme, sejdeme se tady a začneme.
Děláme si z toho občas srandu, protože lidé čekají, že přijedou do nějaké továrny s právním oddělením, kreslírnou, technology a sklady materiálu. Nic takového nemáme. Život nás naučil improvizovat. A právě v tom je naše síla. Lodě děláme v pár lidech a děláme je velmi rychle.
Neměli filmaři někdy obavu, když přijeli poprvé a místo velkého závodu našli malou dílnu?
U zahraničních produkcí ne. Tam hrají hlavní roli reference. Ty informace si mezi sebou předávají, takže když se na nás obrátí nějaký štáb, většinou už o nás něco ví. Ale zároveň je pravda, že nesmíte udělat chybu. Ani jednu. A právě proto se snažíme každou zakázku odvést co nejlépe, i když to často znamená i hodně nočních.
Když to vezmeme úplně prakticky: v jakém čase se u vás loď běžně vyrábí?
Řeknu vám příběh se seriálem Vikingové. Jejich výtvarník Tom Conroy marně hledal lodě. Měli skvělé herce, lokace, všechno připravené, jen ne lodě. Objížděl výrobce replik i muzea a nic nesehnal. Nakonec jsme se kontaktovali. Byla to docela legrační historka, protože mi někdo volal anglicky, já mu nerozuměl a myslel jsem si, že mi někdo nabízí falešné diamanty. Pak zavolali znovu, už s člověkem, který mluvil tak nějak srozumitelněji, a ptali se, jestli jsme ti, co dělají lodě.
Za týden jsme seděli s Tomem v Praze v restauraci u Hlavního nádraží. Rozložil přede mě návrhy a byl dost skeptický. Měl tam dvanáctimetrové lodě, malé, takové, kde by ti bojovníci skoro stáli po pás ve vodě. Já jsem říkal: to je malé, udělejte to větší. A on: kdo to udělá? A já: my. A on: na to jsou dva měsíce. A já: tak to zvládneme. Kolik lodí chcete? A on: dvě. Tak jsme řekli, dobře, dvě lodě za dva měsíce, kompromisně čtrnáctimetrové. On žasl. A za dva měsíce jsme je opravdu měli hotové.
Takže vaše lodě skutečně vznikají v řádu měsíců.
Ano, jinak to ani nejde. Já tomu také úplně nerozumím, ale oni ten projekt připravují dlouho dopředu a požadavek na nás stejně přijde vždycky až na poslední chvíli.
Co je při stavbě z vašeho pohledu nejtěžší?
Aby se to nemuselo dělat přes zimu. Máme skvělé zázemí u střední elektrotechnické školy v Lipníku nad Bečvou, opravdu výborné, ale hala je plechová. Takže v zimě je tu zima a v létě velké teplo. A protože se začíná točit na jaře, je vždycky největší problém stihnout to v době, kdy se tady ještě dá rozumně pracovat.
Vzpomenete si na nějaký projekt, který pro vás byl výjimečný? Třeba nejnáročnější, v největším časovém tlaku nebo s nejneobvyklejšími požadavky?
Každý film má svůj vlastní příběh a něčím je výjimečný. Těžko vybírat jeden. Napadá mě třeba Wonder Woman, kde po nás chtěli tři záchranné čluny. Dochovaly se jen čluny z Titaniku, někde v muzeu v Anglii, takže je tam zdokumentovali. Jenže stejně jako všechno kolem Titaniku to nebyla úplně normální věc, výrobně to bylo strašně náročné, času bylo minimum a z jejich strany byl obrovský stres. Každý večer jsme si volali, jak jsme daleko, jak to běží a podobně. Nakonec jsme to zvládli. A právě v takových situacích vznikají opravdu dobré vztahy s lidmi, se kterými pracujete.
A pak byl třeba rok 2020 a Seveřan. Začínal covid, byl lockdown, my jsme tady vyráběli a oni v Irsku už ve stejných podmínkách točili. Každé ráno jsme se tady stříkali spreji, nechodili jsme do obchodů, vozili si věci z domu. Stačilo málo a mohlo se to celé zastavit. A právě v takových podmínkách vznikají opravdu silné vazby. Když pak ten samý tým točí znovu, už si přímo přeje, abychom byli osobně u toho. A to je na tom krásné.
Která loď byla zatím největší nebo výrobně nejnáročnější?
Pro Seveřana se tady dělaly dvě lodě. Jedna měla třináct metrů a druhá sedmnáct. A u takových rozměrů už nejde ani tak o samotnou výrobu, i když ta je samozřejmě náročná a dělá se šest dní v týdnu. Nejtěžší bývá ten závěr, kdy už k té lodi máte osobní vztah a musíte ji dostat ven, naložit, zajistit a poslat pryč. Sledujete, jak se nakládá, přitahuje kurtnami, jak se bude kroutit návěs po cestě, a říkáte si: snad to dobře dopadne. A pak to odjede a vy už nad tím nemáte dohled. To je vždycky zvláštní moment.
Stěhování z dílny je vždycky zážitek
Je těžké se s těmi věcmi loučit? Uděláte krásný objekt a ten pak zmizí.
Na to si zvyknete. Opakuje se to pořád. U funkčních lodí ale víte, že se o ně někdo postará. Ty lidi známe a často se pak lodě používají i druhotně v dalších projektech. Třeba u posledního Indiana Jonese jsme pro ten film lodě přímo nevyráběli, ale použily se věci, které vznikly dřív. Takže jsme se tímto způsobem taky trochu otřeli o Spielberga.
Vy jste říkal, že jste se „otřeli o Oscara“. Je to spíš váš vnitřní pocit, nebo vás opravdu produkce bere jako součást toho úspěchu?
Ne, tak daleko to nejde. My jsme pořád v kategorii výrobců. A výrobci jsou v tom filmovém potravinovém řetězci takový plankton. Ani do titulků se běžně nedostáváme, i když občas už ano. Ale nic to nemění na tom, že když film získá Oscara, máte pocit, že jste ho trošku získali taky. Máme ho tady obrazně v okně.
Když jsme u těch lodí: jak těžké je vůbec dostat je odsud ven? Člověk to vidí na záběrech, ale neumí si představit, co všechno to obnáší.
Samozřejmě se musíme přizpůsobovat rozměrům. Když má být loď vcelku a má jít na vodu, nesmí přesáhnout určité základní rozměry, abychom ji vůbec dostali vraty. A pak máme tady pana Zbrože, školníka, což je nesmírně schopný a optimistický člověk. Ten všechno bere s úsměvem a ve spolupráci s námi dokáže loď vyvázat, naklonit, dostat ji v určitých fázích i úhlopříčně do vrat a postupně ji vyvést ven. Není to jednoduché, ale funguje to.
Jak dlouho to třeba trvá?
Půl dne určitě. A samozřejmě na to musíte mít pomocníky, ve třech to opravdu nezvládnete.
Je něco, co byste si ještě hrozně rád postavil? Nějaká nabídka, o které sníte?
My nikdy nevíme, co přijde. Ale kdybych to měl posunout trochu jinam: známe historii americké kinematografie a je zhruba osm velkých produkčních společností, které fungují sto let. A my jsme tak postupně spolupracovali skoro se všemi, kromě dvou. A moje nejoblíbenější je Columbia. Ta paní se světlem. To se mi strašně líbí. Pro ně jsme ještě nic nedělali, takže kdyby se to jednou podařilo, bylo by to krásné.
Takže větším snem než konkrétní loď je pro vás vlastně konkrétní studio.
Ano, asi tak. Třeba když byla předloni hotová Nosferatu a Čarodějka a přišla zpráva, že v Hollywoodu je stávka, tak si někdo řekne: co to pro vás na Moravě znamená? A pro nás to znamená hodně. Loni se skoro netočilo. Takže i tohle jsou věci, které nás přímo zasahují.
Jak se vám pak na ty filmy dívá? Jdete na ně s napětím, jak tam vaše loď vlastně „zahraje“?
Ano, přesně tak. To jste popsal úplně přesně. Jdeme na to s napětím. Někdy jsme hodně spokojení, jindy méně.
Vzpomínám si třeba na Vetřelec vs. Predátor. To s loděmi nesouviselo, ale dělali jsme celou síň smrti v pyramidě, spoustu aztéckých zlatnických věcí z mosazi. Bylo toho obrovské množství, všechno se vyrobilo, vystrojilo a pak v kině nebylo skoro nic vidět. To nás tehdy hodně zklamalo. Ale pak mi z produkce volali, že si všechny ty věci odkoupil nějaký člověk a zařídil si s nimi hospodu někde u Prahy. Tak to bych se tam někdy rád podíval.
Takže pro filmaře neděláte jen lodě. Co všechno ještě vyrábíte?
V rámci platnéřiny prakticky cokoli. Děláme zbroje, i když to už teď trochu omezujeme, ale v zásadě všechno, co s tím oborem souvisí.
Úplně poslední otázka: kromě té Columbie je ještě něco, co v sobě nosíte jako sen? Něco, co byste chtěl ve své práci ještě zažít nebo dokázat?
To je těžká otázka. Každý rok, když přijde nová zakázka, si říkám: je to ta moje životní loď, nebo není? A možná bych si už i přál, abych tu svou životní loď měl jednou za sebou. Ale to člověk nepozná dopředu. Nevíte, co se bude točit, kdo co chystá. Samozřejmě jména jako Spielberg nebo Hanks nás těší, že jsme se jich alespoň trochu dotkli, a další bychom si přáli také. Ale to neovlivníte. Tak se na to zkrátka těšíme všichni tady.
