Článek
Jak se stalo, že jste začala oživovat Klášter minoritů ve Štuparské ulici?
Jsou příběhy, které mají velmi dávný začátek. Pro mě vztah k bazilice svatého Jakuba a k celému klášteru začal už ve čtrnácti letech. Milovala jsem hudbu, hlavně varhanní. Moje babička byla varhanice, dirigentka a sbormistryně, takže jsem jí tahala rejstříky, otáčela partitury a pomáhala přepisovat noty. Chodila jsem na varhanní koncerty všude, kde to šlo. Do Obecního domu, do tehdejšího Paláce kultury i ke svatému Jakubovi, kde se konaly slavné nedělní varhanní chvíle. To byl můj první kontakt s tímto místem.
Později v životě jsem využila svůj organizační talent, vztah ke kultuře, umění a hudbě a založila firmu, která rozvíjela zajímavé projekty. A pak jsem se v určité etapě života do Kláštera minoritů vrátila. Tentokrát ale úplně jinými dveřmi než těmi do kostela. Přišla jsem postranními, nenápadnými dveřmi vedle průmyslové školy v Malé Štupartské. Šla jsem chodbou a po schodišti na schůzku. Potkala jsem se tady s člověkem, se kterým jsme si začali povídat o prostoru. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, že jsem znovu na místě svého mládí. Že je to místo, kam jsem chodila zpívat k Miriam Němcové a do kostela na varhany. Došlo mi to až později, když se otevřely další dveře a já poznala sál, kterému dnes říkáme sál Jana Lucemburského. Ten název jsem si původně dala sama pro sebe, protože právě tady se podle tradice konala korunovační hostina Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Dnes už ten název zlidověl.
Kdy přišlo rozhodnutí otevřít klášter veřejnosti?
Po covidu nás bratři minorité přizvali, jestli bychom měli zájem se do prostoru vrátit. Já jsem cítila, že se ve mně probudilo nějaké nenaplněné poslání. Možná vize, kterou jsem v sobě nosila už od té holčičky, která sem chodila na hudbu. Přála jsem si, aby se toto místo otevřelo veřejnosti. Aby se lidé mohli podívat, co tady je. Ze všech úhlů pohledu je to mimořádný prostor. Je tady zachované genius loci a naším největším cílem je ho nezničit. Chceme vytvořit oázu klidu.
Pokud mluvím o turismu, říkám, že chceme dělat etický turismus. Za dobu, co jsme tady, mám obrovskou radost, že zhruba 85 procent našich návštěvníků tvoří Češi. Přijíždějí sem z celé republiky. Vytváříme centrum kultury, vzdělanosti a společenských událostí.
Jak velká výzva to byla?
Obrovská. Naplnit 100 nebo 200 metrů čtverečních je jedna věc. Ale dát smysluplný život 5000 metrům čtverečním je úplně jiná výzva. Byla to velká práce, mnoho bezesných nocí a mám úžasný tým. Pořádáme výstavy a často se snažíme, aby byly výjimečným způsobem spojené s historií místa. Tady se totiž historie opravdu dotýká každého rohu.
Klášter zasáhly dva velké požáry. První v roce 1316, tedy pět let po hostině Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny. Díky jejich podpoře byl pak znovu obnoven. Druhý velký požár přišel v roce 1689. Hodně věcí bylo poničeno. Potom přišla doba komunismu, která z kláštera udělala bílé místo na mapě. Bratři minorité se sem mohli vrátit až po roce 1989. Prostory, které jsou dnes otevřené veřejnosti, dlouho běžně přístupné nebyly.
V jakém stavu byly prostory, když jste s nimi začala pracovat?
V devadesátých letech tady proběhla velká renovace, kolaudace byla v roce 1995. My jsme tedy nedělali zásadní stavební úpravy. Naším úkolem bylo prostor kultivovat, otevřít a naplnit.
Objevili jsme například krásné parkety pod zátěžovými koberci. Zrenovovali jsme je tak, aby prostor působil důstojně a správně. Hodně práce bylo v detailech, v atmosféře a v tom, aby se tady návštěvník cítil dobře.
Co tedy návštěvníkům vlastně vracíte?
Vracíme sem historii. Říkám s úsměvem, že jsem se stala i nástěnkářkou, protože sem dáváme informace, zajímavé souvislosti a vysvětlujeme, co lidé vidí na freskách.
Oživujeme také nepřerušenou 300 le dlouhou hudební tradici minoritů. Před rokem tady nebylo v tomto smyslu nic. Dnes se snažíme mít v každém prostoru kultivovaně podané informace. Když vstoupíte do rajské zahrady gotického ambitu, najdete tam základní představení kláštera a historické mapy. Ukazují vývoj od roku 1791 do roku 1912. Našla jsem i starší mapy, ale ty jsou v jiných archivech a ještě se k nim chceme dostat. I ty současné ale ukazují, že to byl jeden z největších klášterních areálů v českých zemích. Sahal od Jakubské ulice až k Masné.
Co se návštěvníci dozvědí v dalších prostorách?
V sále Jana Lucemburského vyprávíme o tom, kdo byl František z Assisi, zakladatel řádu menších bratří, tedy minoritů. Mluvíme o svatojakubské cestě a mušli, která se tady v interiérech objevuje několikrát. Vysvětlujeme také tau kříž, symbol spojený s františkánskou tradicí, a další souvislosti.
V tomto sále měl svatební hostinu Jan Lucemburský s Eliškou Přemyslovnou.
Druhý, menší ambit, dnes připomíná zahradu Hortus Angelicus. Ta byla založena ve 14. století a je spojená s Karlem IV. a Angelem z Florencie, jeho dvorním lékárníkem. Nebyla přímo v klášteře, táhla se od Prašné brány směrem k Jindřišské ulici. Pěstovaly se tam mimořádné rostliny a léčivé byliny. My tu zahradu připomínáme.
Zmiňujete také schodiště a velký sál. Čím jsou důležité?
Máme tady jedno velké schodiště, kterému říkám schodiště našich otců. Odtud se člověk dostane do největšího sálu v rámci evropských klášterů. Nazvali jsme ho Korunovační sál.
Je impozantní. Má přibližně sedm metrů na šířku a čtyřicet metrů na délku. Jsou v něm čtyři velké fresky. Zachycují Františka z Assisi, audienci u papeže, dary občanů na obnovu baziliky a také šarvátku řezníků se žoldnéři před bazilikou. Řezníci mají s tímto místem silné spojení. Svatý Jakub je jejich patron a jsme v královském místě, kde je blízko Ungelt, někdejší celnice, tedy peníze a královská moc, a vedle toho duchovní moc kláštera a baziliky. Všechno se tady krásně propojuje.
Klášter měl i další nečekané role, že?
Ano. V roce 1818 tady konvent podepsal smlouvu se vznikajícím Národním muzeem a uchovávala se zde první depozita. Říkám s úsměvem, že je pro mě ctí, že jsme byli takovou maminkou Národního muzea.
Postupně objevujeme i další vrstvy. Díky spolupráci s Konzervatoří Jaroslava Ježka se nám ozvala hudební škola, která připomněla, že v minulosti tady fungovala výuka hudby. Nahoře byly učebny a dole v sále Jana Lucemburského prý děvčata chodila na balet. Je krásné, když se díky pamětníkům a institucím skládá další část příběhu.
Korunovační sál
Klášter byl založen ve 13. století. Patřil po celou dobu minoritům?
Klášter a bazilika byly založeny v roce 1232. Brzy budeme slavit 800 let od založení. A právě to je úžasné: s výjimkou komunistické éry patřilo toto místo po celou dobu bratrům minoritům.
To je kontinuita, která je mimořádná. Když tady stojíte, nevnímáte jen architekturu, ale téměř osm set let života, modliteb, hudby, zkoušek, požárů, návratů a obnov.
K vidění je zde do konce května i výstava korunovačních klenotů lucemburských panovníků. Jak vznikla?
Každý příběh má krátkou a dlouhou verzi. Krátká je taková: blížil se 28. září, státní svátek svatého Václava, a já jsem si říkala, jak krásné by bylo mít tady svatováclavskou korunu. Samozřejmě jsem věděla, že originál z Pražského hradu nám nepůjčí.
V noci mě napadlo, že znám člověka, který má přesnou vědeckou kopii. Zavolala jsem mu a poprosila ho, zda by byl tak laskav a na ten den nám ji půjčil. Měli jsme tehdy celý den zpívat chorál Svatý Václave ve spolupráci s varhaníkem a orchestrem.
On mi řekl: Paní Kohoutová, já bych vám mohl půjčit i další koruny. A já se zeptala: Opravdu? Stihneme to? Během deseti dnů jsme splnili všechny podmínky, včetně pojištění, a zrealizovali velmi náročnou výstavu.
Helena Kohoutová s jednou z vystavených korun
Proč je právě v těchto prostorech výstava korun tak silná?
Protože korunovační klenoty lucemburských panovníků jsou v místě, kde Lucemburkové pobývali, žili a zanechali svůj otisk. Tady se symbolicky propojili Přemyslovci s Lucemburky. Kde jinde by taková výstava měla být?
Originály jednotlivých korun jsou v různých zemích. Když lidé přijdou sem, nemusí cestovat po Evropě. Mohou se podívat zblízka na přesné faksimile, tedy kopie jedna ku jedné.
Vytvořil je Jiří Urban, český zlatník a restaurátor z Turnova. Je to úžasný člověk. Výroba jedné koruny trvá jeden až tři roky a na některých je až 14000 komponentů. I když jde o kopie, je to obrovské dílo.
V malém ambitu jste vybudovali relaxační zónu. Jaká byla vaše vize?
Budova, kterou odtud z ambitu vidíme, původně patřila ke klášteru. Bylo to severní křídlo, které klášter v první polovině 19. století odprodal. Vznikla zde průmyslová škola, která tu působí dodnes. My tento ambit využíváme jako relaxační zónu pro návštěvníky. Mohou si tady sednout s kávou, čajem nebo sklenkou dobrého vína. Zároveň ale nezapomínáme na přirozenou edukaci.
Na informačních deskách vysvětlujeme, jaké byliny a rostliny se v klášterních zahradách pěstovaly a jaké se pravděpodobně pěstovaly i tady. Připomínáme také slavnou zahradu Hortus Angelicus. Toto není ona, ta byla nedaleko, ale chceme tu její památku živě připomenout.
Co je nejcennější na rajské zahradě gotického ambitu?
Je to nádherná ukázka gotiky a zároveň jeden z nejvzácnějších dochovaných odkazů starší podoby kláštera. Máme tady také románská sklepení. Klášter se samozřejmě proměňoval podle historických událostí. Románské základy, gotická přestavba po požáru v roce 1316, později barokní úpravy po požáru v roce 1689 a také klasicistní vrstvy. V jednom prostoru tak vidíte několik století.
Na ambitu jsou vidět původní barevné malby a také historické očouzení na klenbách, stopa velkého požáru. Máme tady vývoj kláštera v mapách a chceme získat ještě starší mapové podklady. Rajský dvůr měl v klášterech obvykle klidovou zahradu, často i studnu. My tady studnu máme a stále je v ní voda. Snažíme se zároveň připomenout odkaz Františka z Assisi, který je patronem ekologie. Chceme v centru města vytvořit oázu nejen pro lidi, ale také pro hmyz a drobné ptactvo.
Několikrát jste mi řekla, že klášter vnímáte jako druhý Pražský hrad. Proč?
Je to samozřejmě metafora. Toto není Pražský hrad. Ale klášter založili čeští králové, kteří tady pobývali a zásadně se zasazovali o jeho rozkvět. V době, kdy byl Pražský hrad v ruinách a nebyl obyvatelný, pobývali panovníci právě tady. Jan Lucemburský a Eliška Přemyslovna tady měli korunovační hostinu. Karel IV. tady podle tradice vydával privilegia Pražanům a podepisoval důležité listiny. S tímto místem je spojená i Beatrix Bourbonská, druhá manželka Jana Lucemburského, a narození jejich syna Václava Lucemburského, které se pojí s mimořádným příběhem raného císařského řezu, při němž přežila matka i dítě.
Proto říkám druhý Pražský hrad. Je to místo, které v sobě nese královskou, duchovní i městskou paměť.
Co by podle vás mělo v rozhovoru určitě zaznít?
Určitě bych chtěla pozvat lidi, aby se přišli podívat do nejstaršího františkánského kláštera ve střední Evropě, do jednoho z největších klášterních areálů v českých zemích a do místa, kam se vrací život. Je to prostor, kde se člověk může zastavit, nadechnout a nechat povznášet svou duši. To je pro mě nejdůležitější.
