Článek
Když se v padesátých letech začalo uvažovat o stavbě planetária, co bylo hlavní motivací?
Planetária tehdy vznikala ve všech velkých evropských metropolích. Podobně se ostatně budovala i Štefánikova hvězdárna, po vzoru Vídně nebo Paříže. Jenže padesátá léta měla i svou ideologickou rovinu. Režim chtěl formovat nový světonázor a planetárium se nabízelo jako určitá alternativa k náboženskému výkladu světa.
Vedle toho tu ale byla i druhá, pro mě podstatnější rovina. Existovala tu silná skupina nadšenců a odborníků, kteří chtěli astronomii a příbuzné vědy popularizovat, vzbudit o ně zájem a dodat oboru vážnost. Planetárium tak od začátku stálo mezi politikou své doby a skutečnou snahou přivést lidi k vědě.
Do jaké míry se na jeho vzniku podepsala i tehdejší fascinace vesmírem?
Rozhodnutí o pořízení planetária padlo už v první polovině padesátých let, tedy ještě dřív, než se kosmické závody rozjely naplno. Samozřejmě se dalo tušit, že dobývání vesmíru bude velké téma, ale myslím, že tehdy šlo hlavně o obecnější ambici vybudovat v Praze významnou instituci pro popularizaci vědy.
Kosmický věk potom planetáriu samozřejmě pomohl. Astronomie a kosmonautika se staly mimořádně přitažlivými obory a planetárium na tom mohlo stavět.
Patřilo pražské planetárium od začátku ke špičce?
V době otevření určitě patřilo k největším na světě. Měli jsme i možnost mluvit do toho, jak se budou planetárium a jeho pořady dramaturgicky vyvíjet. Na začátku lidem stačilo, že vůbec seděli pod umělou oblohou a žasli. Postupně ale bylo potřeba vymyslet, jak pořady standardizovat, jak je opakovat a jak z planetária udělat instituci, která zvládne tisíce návštěvníků.
Řekl bych, že zhruba do devadesátých let mělo pražské planetárium ve světě opravdu jméno. Konaly se tu i konference mezinárodního společenství planetárií. Po roce 1989 ještě nějakou dobu těžilo ze setrvačnosti, ale kolem roku 2000 začalo zaostávat. Technicky na tom nebylo špatně, naopak v roce 2008 přišlo první digitální planetárium v Evropě, v roce 2014 pak projekce ve vysokém rozlišení. Jenže dramaturgicky to pořád vypadalo jako v sedmdesátých a osmdesátých letech.
I proto jsem do výběrového řízení na ředitele v roce 2018 vstupoval s tím, že chci tuhle koncepci změnit. A ukázalo se, že to funguje. Během dvou let se začala zvedat návštěvnost a právě to pomohlo přesvědčit Prahu, aby podpořila dnešní rekonstrukci.
Kdy podle vás zažilo planetárium svou zlatou éru?
Nejspíš od sedmdesátých let do začátku devadesátých. Tehdy prakticky nemělo konkurenci. Školy měly návštěvu planetária přímo jako součást výuky, pražské školy sem chodily zdarma a návštěvnost byla mimořádně vysoká.
Až v devadesátých letech se ukázalo, že ve světě, kde přibývají jiné formy zábavy a vzdělávání, už planetárium nemůže spoléhat jen na svou tradici. Od té doby návštěvnost spíš stagnovala nebo klesala.
Rok 2024, rekonstrukce je v plném proudu.
Je na samotné budově něco výjimečného, co si běžný návštěvník ani neuvědomí?
Budovu navrhl Jaroslav Fragner a vytvořil opravdu jedinečnou stavbu, a to nejen architektonicky, ale i konstrukčně. Právě její konstrukce je natolik specifická, že bylo planetárium prohlášeno za kulturní památku.
To je samozřejmě na jednu stranu ocenění, na druhou stranu nám to komplikuje další rozvoj. Už dnes je vidět, že kapacitně přestáváme stačit. Potřebovali bychom některé věci rozšířit nebo upravit, třeba zastřešit terasu, ale každá podobná změna je kvůli památkové ochraně výrazně složitější.
Kdy padlo rozhodnutí, že nestačí jen běžná obměna techniky a že je potřeba zásadní přestavba?
Když jsem nastoupil v roce 2018, bylo jasné, že dřív nebo později budeme muset vyměnit tehdejší projekční systém. Jeho životnost se blížila ke konci. Nové projektory by vyšly zhruba na padesát milionů korun. Jenže zároveň bylo zřejmé, že kopule, na kterou se promítalo, byla pořád původní z roku 1960 a pro digitální projekci už nevyhovovala. Takže dalších asi padesát milionů by stála nová klasická kopule.
Za sto milionů bychom tedy dostali standardní, slušné, ale ve světě nijak výjimečné řešení s omezenou životností. A pak se objevila druhá možnost. V roce 2019 byl představen první prototyp LED planetária a my jsme se na něj jeli podívat do Číny. V tu chvíli bylo jasné, že tohle je cesta, kterou chceme jít. Počáteční investice byla vyšší, ale životnost systému se minimálně ztrojnásobila a ekonomicky to začalo dávat smysl.
Výsledná cena nakonec vystoupala na tři sta milionů korun. Je taková investice obhajitelná?
Původně jsme počítali s částkou kolem dvě stě až dvě stě dvacet milionů. Jenže když už se dělala tak zásadní rekonstrukce, bylo potřeba vyřešit i další věci, třeba úplně novou vzduchotechniku a další stavební úpravy. Tím se projekt prodražil na zhruba tři sta milionů.
Mnoha lidem to může připadat jako obrovská suma, ale já tvrdím, že poměr ceny a výkonu u takové stavby nemá v Praze moc obdoby. Když se podíváte na jiné veřejné investice, částka tři sta milionů za zařízení, které je technologicky světově unikátní a přitahuje obrovský zájem, není nijak přemrštěná. Navíc současná návštěvnost ukazuje, že planetárium je schopné generovat zisk a městu se ta investice může vrátit v horizontu několika let.
Když říkáte, že jde o světový unikát, znamená to i reálný zájem ze zahraničí?
Ano, a je to vidět už teď. V Evropě budeme ještě minimálně několik let jediné LED planetárium. Ve Spojených státech podobné instalace existují, ale často neslouží primárně jako planetária, spíš jako velké imerzní prostory pro jiné typy obsahu. To je úplně jiný koncept.
O pražském planetáriu se mezi odbornou veřejností ví a povědomí roste i mezi běžnými návštěvníky. Ozývají se nám lidé ze zahraničí, kteří si chtějí nejdřív ověřit, jestli seženou vstupenky, a teprve pak kupují letenku. Na turistických portálech už si návštěvníci předávají informace o tom, jak obtížné je někdy lístky sehnat.
Takže sem opravdu míří i lidé, kteří jedou do Prahy kvůli planetáriu?
Ano, takové případy už se objevují. Samozřejmě sem chodí i lidé, kteří jsou zrovna v Praze a planetárium objeví až na místě. Ale vedle toho už vidíme i cílený zájem. Návštěvníci volají ze zahraničí, řeší vstupenky dopředu a je patrné, že pro část z nich je to samostatný důvod k cestě.
A to je přesně směr, kterým bychom chtěli jít. Bylo by skvělé, kdyby turisté do Prahy nejezdili jen za historickým centrem, ale i za současnou špičkovou kulturou a vědou.
Jaké jsou vaše nejbližší cíle? Co má přijít po prvotním wow efektu?
Krátkodobě chceme ukázat studiím, která vyrábějí obsah pro planetária, že má smysl investovat do vyšší kvality. Ukazuje se totiž, že běžný obsah, který v mnoha planetáriích ještě funguje, u nás na LED kopuli často nestačí. Chceme být místem, které ukáže směr, ať už jde o rozlišení, snímkovou frekvenci, barevnou hloubku nebo budoucí práci se 3D.
Systém je na to připravený. Až bude na trhu opravdu kvalitní 3D obsah, chceme být mezi prvními, kdo ho nabídnou. Beru to i jako způsob, jak udržet pozornost publika. Nechceme stát jen na prvotním nadšení z nové technologie, ale neustále přinášet něco dalšího.
A vaše dlouhodobá vize?
Dlouhodobě si myslím, že samotné planetárium Praze nestačí. Astronomie přirozeně vede ke kosmonautice, fyzice, geologii, chemii nebo biologii. To všechno by mělo ústit v plnohodnotné science centrum, které Praha dodnes nemá.
Podle mě je to velká škoda. Jestli chce být Praha městem inovací, startupů a technologického rozvoje, podobná instituce je naprostá nutnost. V ideálním světě by se planetárium stalo součástí širšího science centra. Tady ve Stromovce je to kvůli místu i památkové ochraně spíš utopie, ale třeba na Výstavišti by takový projekt jednou vzniknout mohl. To je můj dlouhodobý sen. Poskytnout Praze science centrum, které odpovídá jejím ambicím.
