Článek
Přezdívka Fred a Ginger není jen lidové označení. Vychází přímo z konceptu domu, kamenná věž představuje Freda Astaira a skleněná věž Ginger Rogers.
Překvapuje vás, že se z domu, který lidé kdysi označovali za nevkusný, stala jedna z nejfotografovanějších staveb Prahy?
Vlastně ani ne. To se vyjimečné architektuře často stává. Podobně se kdysi odmítaly i jiné výrazné stavby. Společnost si na nové věci často zvyká postupně. Nechci tvrdit, že dobrá architektura musí nutně vyvolat odpor, ale když vznikne něco neobvyklého, emoce to téměř vždy spustí. Je to podobné jako v hudbě nebo v umění obecně. Nejdřív přijde překvapení, někdy i odpor, a teprve čas ukáže, jestli ta věc obstojí. U Tančícího domu čas ukázal, že obstál velmi dobře.
Co je na Tančícím domě z vašeho pohledu nejzajímavější?
Je to jeho silný příběh. Je to stavba, za kterou stojí řada náhod a nečekaných okolností. Začalo to spojeneckými piloty, kteří si na začátku roku 1945 pravděpodobně spletli Drážďany z Prahou a shodili na toto místo bombu a tak tu na mnoho let vznikla proluka. O ní po mnoho let přemýšleli Václav Havel a architekt Vlado Milunić, shodou okolností bydlící ve vedlejším domě. Hledali náplň, která by dala tomuto místu život. Na přání holandského investora se později k projektu připojil Frank Gehry. Vznikla tak spolupráce, která dala Praze jednu z nejznámějších současných staveb, příkladu hravého dekonstruktivního postmodernismu.
Samotná realizace proběhla poměrně rychle. Základní kámen byl položen 3. září 1994, hrubá stavba byla hotová v únoru 1996 a slavnostní otevření proběhlo 20. června 1996.
Byly původní návrhy na svou dobu opravdu tak odvážné? A je právě to důvod, proč stavba společnost tolik rozdělila?
Myslím, že laická veřejnost je obecně citlivá na změny. Jakákoliv neobvyklá stavba potřebuje čas, než ji lidé přijmou. V případě Tančícího domu hrálo roli i to, že v době, kdy se tu pořád ještě stavělo hodně pragmaticky a standardizovaně. Tohle byl naopak dům, který si dovolil jít sochařskou cestou a přinesl do historického města výraznou současnou vrstvu. Zároveň je důležité říct, že právě to je pro město zdravé. Dokazuje to, že město dokáže žít a není jen zakonzervovanou kulisou. Když se dnes na Tančící dům podíváte v kontextu nábřeží, je vidět, že okolní fasády spíše doplnil, než aby je narušil. A je dobře, že se k němu později přidaly i další citlivé zásahy, třeba úprava náplavky od architekta Petra Jandy. Historické město tak získalo otisk své vlastní doby.
Architekt Petr Štefek
Nakolik je Tančící dům dílem Franka Gehryho a nakolik Vlada Miluniće?
To bych si netroufl přesně posoudit. Rozhodně šlo o dialog dvou architektů a výsledek je podle mě velmi dobrý. Je pravda, že investor tehdy chtěl jméno světově známého architekta a Frank Gehry již tehdy takovou autoritou byl. Jeho rukopis je na domě určitě vidět. Zároveň ale platí, že podobné stavby nikdy nevznikají jako dílo jednoho člověka. Dnes se často stává, že slavné jméno z důvodu marketingu známého jména zastíní ostatní členy týmu a někdy i původní místní impuls a podněty. U Tančícího domu šlo o mimořádně plodné setkání dvou osobností.
Na fasádě není skoro nic sériového. Objekt má železobetonovou konstrukci a bylo na něm použito 99 originálních fasádních panelů, tedy ne opakované díly jako u běžné výstavby.
Proč byla kolem domu tak silná kontroverze? Bylo to jen tím, že byl nový, nebo opravdu vstoupil na citlivé území až příliš razantně?
Architektura má zvláštní vlastnost. Když se opravdu postaví, je viditelná pro všechny a okamžitě vyvolává emoce. Je to trochu jako kdyby vám někdo jiný vybral auto, se kterým pak budete muset každý den jezdit. Každý z nás můžeme mít jiné preference. Všedních staveb si nevšímáme, ty neobvyklé v nás vyvolávají emoci, interakci s neznámým. U Tančícího domu navíc šlo o velmi exponované místo v centru Prahy. Tento dům vystoupil z uliční čáry, jeho sloupy vstupují do veřejného prostoru chodníku. Z pohledu sochařského výrazu udělal dům dobře. Z pohledu rovných pravidel pro všechny získal tento dům pro svého investora něco navíc.
Byla taková stavba tehdy výrazně dražší a technicky složitější než běžné domy?
Ano, bezpochyby. Ekonomicky je téměř vždy výhodnější stavět standardizovaně. Tančící dům ale standardní nebyl. Šlo o trojrozměrný objekt s velmi neobvyklou geometrií, takže bylo nutné hledat jiné postupy než u běžné výstavby.
Zajímavé je, že se tu velmi brzy využily digitální nástroje, které se tehdy používaly spíš v leteckém průmyslu. Pomohly převést složitý návrh do výroby a stavby. Pevná část fasády byla navíc sestavena z prefabrikovaných betonových panelů, takže i v tomhle směru šlo o technicky mimořádně pokrokový projekt. Z dnešního pohledu je fascinující, jak odvážně tehdy architekti i investoři pracovali s technologiemi, které ve stavebnictví ještě nebyly běžné. Není náhodou, že tým okolo Vlado Miluniče o pár let dříve ještě v týmu Karla Pragera vytvořil budovu Nové Scény Národního divadla.
Z původně kontroverzní novostavby se velmi rychle stala mezinárodně oceňovaná ikona. V roce 1997 získal Tančící dům nejvyšší ocenění v kategorii designu v anketě časopisu Time.
Je na domě nějaký detail, který vás osobně baví nejvíc?
Mám rád pohled, kdy člověk nahlédne pod sukni tanečnice Ginger. Když stojíte dole, můžete objevovat zakřivené sloupy, které stoupají vzhůru a vytvářejí velmi zvláštní, skoro až scénický prostor. Právě tam je krásně vidět, že ten dům není zajímavý jen jako silueta z dálky, ale i v detailu a v bezprostředním kontaktu s člověkem. Uvnitř to přitom není žádná extravagantní podívaná za každou cenu. Naopak, dispozice jsou využité poměrně pragmaticky. O to víc vynikne kontrast mezi racionálním fungováním domu a jeho mimořádně expresivní formou.
Myslím, že současný majitel by tomuto domu pomohl redukcí stávajícího vizuálního smogu.
Otevřel Tančící dům v Praze dveře další současné architektuře v historickém prostředí?
Obávám se, že v Praze asi ne tolik, jak bychom si možná přáli. Ale jako první impuls určitě ano. Ukazuje, že i současným architektonickým jazykem lze pracovat v historickém kontextu citlivě a přesvědčivě. Zároveň je nutné dodat, že se díváme na výjimečně nákladný dům. Je to tak trochu jako luxusní sportovní auto. Nemůžeme po každém chtít, aby jeho nová stavba byla vždy nákladná, experimentální a autorsky výrazná. Tančící dům je spíš šperk v městské struktuře než opakovatelný model pro běžnou výstavbu.
Co na Tančícím domě nejvíc oceňujete osobně?
Na mě působí tím, že je svým výrazem vyjímečný, ale přitom nekřičí do dálky. Když se na něj člověk dívá z druhého břehu nebo se jen prochází po městě, ví o něm a všimne si ho. Ale není to stavba, která by si agresivně vynucovala pozornost. Naopak, na to, jak je výjimečná, podle mě do místa zapadá překvapivě organicky. A to je možná její největší kvalita. Je výrazná, nezaměnitelná a současná, ale zároveň respektuje město, jeho rytmus i jeho kulisu. Má příběh.
